Generátor: Pilulka, celek

Rád píši povídky. Proto si nechám čas od času vygenerovat dvě náhodná slova a napíši o nich 500 - 1000 slov. Pokud rádi čtete povídky, sledujte můj blog :)

Píši dopisy.

Nejsem na sociálních sítích a mail jsem zrušil. Chodím do papírnictví pro dopisní papír, na poštu pro obálky a známky. Používám plnící pero, které mám od základní školy, zelený inkoust. Občas je problém ho sehnat, ale... Co by zbylo ze života, kdyby zmizely překážky?

Dlouhé hodiny pak sedím doma, v tichu, ve tmě a v samotě, jen s tím starým perem v ruce hledím na prázdný list a čekám, až přijdou slova. Nakonec je uslyším uprostřed hlavy, nejdříve potichu, jako kapky padající z kamenného pomníku a pak je to jako vodopád, kdy se stránka plní, aniž by ruka mohla zastavit.

Jednoduchost. Dopis.

Olizuji obálku, olizuji známku. Mám to rád. Vnímám to jako součást rituálu, navíc je to v tom něco... příslib, snad. Každopádně, do toho dopisu, do té obálky, se vkládám celý. Mysl v textu, osobnost v rukopisu. Sliny, buňky, DNA... to vše je pod známkou a na obálce. Jsem tam já. Odhalené karty.

A pak odesílám.

Jdu ke schránce, která je před poštou, prostrčím dopis skrz kovové zuby a nechám ho upadnout do temnoty, mimo svůj dosah, mimo svou kontrolu. A pak chvíli stojím. Čekám co se stane. Zda svět zachvátí plameny, zda lidé strhnou šaty a rozběhnou se proti nejbližší zdi. Většinou se nestane nic zvláštního, tak se vrátím domů, kde čekám na odpověď.

A co myslíte? Odepíší mi? Ne. Ani jedna z nich.

Ani jedna z nich si nedá tu práci, aby se vydala do papírnictví pro dopisní papír, na poštu pro obálku a známku. Ale čtou to. Tím jsme si jistý. A to byste nevěřili, jak jeden takový dopis dokáže proměnit svět, ve kterém žijete.

Jedna na mě poslala manžela. Možná neposlala, možná ten dopis našel a protože byl horká hlava, bez meškání se vydal na adresu, která v něm byla uvedena. Pamatuji si z něj jen ty pěsti. Nevadilo mi to. Jen jsem to nečekal. Rád vím o věcech dříve, než nastanou.

Jedna, dvě... nevím jistě, s tím běžela na policii. A v tom je potíž. Kdykoliv do čehokoliv zatáhnete policii, začne to stát za hovno. Jistě, policie, to je jen banda buranů ve stejnokroji, ale je to předsíň pekla. A peklo jsou muži s kravatou. Muži, kteří používají mrtvou řeč, kostěná slova bez zvuku, bez vůně, bez barev, úřední, strohou řeč, kterou poslouchat je jako protahovat uchem ostnatý drát. Hlas bestie... dobře placení muži s rybíma očima. Všimněte si jich. Všimněte si jich!

Policie přijela ke mně domů a bylo to v pohodě. Pak přijeli znovu.

"Oblečte se. Nastupte si. Nemluvte. Neskákejte, nebrečte, nekřičte, ne ne ne." Nakonec si vás posadí do té nejošklivější místnosti kterou najdou a začnou na vás sypat otazníky.

"Jak jste je vybíral?"

"Koho?"

"Ty ženy."

"Ženy."

"Jak?"

"Jak."

"Takto bychom se daleko nedostali."

"Daleko."
"Jedné je padesát sedm, plnoštíhlá bruneta, druhé je dvacet jedna, sportovní postava, blond, třetí je... zase úplně jiná. Jak si vybíráte ženy, kterým píšete ty vaše... kterým píšete dopisy?"

"A to se nesmí?"

"Co?"
"Psát dopisy? Každý týden mi jich přijde několik."

"Jistě, ale v kolika z nich vám někdo barvitě popisuje, jak by vás znásilňoval a trýznil? V kolika z nich je napsáno jakým způsobem zemřete?"

"Aha! Aha! Tak o tohle jde. V tomto je problém, to jsem si mohl myslet."

"A o co jste si myslel, že jde?"
"Bez právníka ani slovo."

"Máte advokáta?"

"Ne, dělám si srandu. Nesnáším je. Pokračujte."

"Vy pokračujte."

"Budu, jen mi sundejte ta pouta, otevřete dveře a jdu na to."

Doktor.

Tam to nakonec skončí. Je to kolo, které se přes vás převalí a než se zvednete z prachu a narovnáte klopy, máte v ruce diagnózu a lék.

Pokud je dnešní doba v něčem úsměvná, je to v jejím náboženství. Lidé vždy věřili v zázraky, ale nikdy se to žádnému bohu nepovedlo vmasírovat tak hluboko pod kůži, jak je tomu dnes. Peníze a léky. Dvě neexistující věci, kterým 99,9 procent společnosti oddá svůj život. V dnešní době neexistuje nic, na co by se nedala užít pilule, právě naopak. Na spoustu neexistujících věcích tu pilulku dostanete. A zaplatíte za ni penězi, další neexistující věcí. Peníze tvoří léky a léky tvoří peníze. Můžete si o tom myslet cokoliv, ale stejně ráno vstanete a nasednete do svého vozejku. Protože uvnitř věříte svému bohu, že vás nakonec, pokud mu dáte veškeré předepsané obětiny, vyléčí. Ano. Ano.

Tak tady sedím. Ve svém bytě, u svého stolu. V tichu přikyvuji do rytmu, který nemůžete slyšet. Prsty, bradavky, rty mám úplně zelené. A jím pilulky. Jím. Slíbil jsem to a slib stačí. Ten doktor nebude stát vedle vás, až si je budete vkládat do úst. Jen slíbíte, že je budete brát. A pokud se ptáte na váhu mého slova, tak platí. Vždy. Za všech okolností. Slovo. Pilulky. Dvě ráno a jedna večer. Nemám s tím problém, protože si nemyslím, že by byly mocnější, než ten papír, který mi doktor taktéž věnoval.

"Jste moudrý muž," řekl mi a já jsem se musel usmát. "Zkuste svůj potenciál zaměřit opačným směrem."
"Proti sobě?" zeptal jsem se a on jen zavrtěl hlavou. Pak mi podal ten papír.

Lesklý a tak ostrý, že by si s ním šikovný člověk prořízl prst až na kost. A na papíru byl citát. Pozorně jsem si jej přečetl. "Moudří vynikají, protože vidí sami sebe, jako součást celku." Lao-c´.

"Berte to jako dobře míněnou radu. Aplikaci vaší medikace budeme průběžně kontrolovat. Hodně štěstí."

"Štěstí," řekl jsem a zmizel zpátky ve svém světě. Tam, kde jsem si většinou vystačil sám. Bez policie, práva a doktorů.

Ve světě, ze kterého zmizela potřeba psát dopisy. Dvě ráno a jedna večer. Ale inkoust zůstal. Já jsem zůstal. A pokud se ptáte na váhu mého slova, tak platí, ať bylo vyřčeno, nebo napsáno. "Zkuste svůj potenciál zaměřit opačným směrem." Ano, to je ta cesta. Už žádně večery v tichu a temnotě, když v celku plave tolik ryb. A i rybář je součást rybníku. Hlavní bude nenechat se chytit porybným. Jsem moudrý muž, poradím si. Jsem moudrý muž, kterému ke štěstí stačilo psát dopisy, než... než...