Legrační Česká republika

Tatíček Zemaníček odjel orodovat do Číny a nechal zemi bez dozoru. Snad se mu tady zlobiví kluci neporvou. Snad tady nenastane převrat. Snad Kajínek neuteče ještě před jeho návratem, aby mu mohl dát Milošt.

Když už jsme nakousli toho Jirku, který má prezidentovy sympatie snad pro to, že stejně jako on obývá hrad, bylo by pěkné, kdyby mu dal milost dnes, když má svátek Pankrác, nebo počkal, až bude mít svátek Míra. Nevhodné na tom je, že milost dostane usvědčený vrah. Chápu všechny ty otazníky co kolem toho jsou, to divné vyšetřování, usvědčování, chápu dokonce i to, že Jiří Kajínek si odbručel víc než dost, že ze všech vrahů patří v očích veřejnosti k těm nejoblíbenějším a že populismus, alibismus atd. Ale nelíbí se mi, že pokud nikoho nezabil, tak za to seděl a ven se nedostane prokázáním nevinny, ale milostí. A pokud někoho zabil a byl nějak odsouzen, že se ta pravidla překroutí, stornují... ale co to jsou vlastně pravidla? Dnes to je jako když si ptáček prdne.

Myslím že jsme jedna z nejsmutnějších společností co kdy existovala. Nestrádáme, neumíráme, ale přesto jsme posraní strachy až za ušima. Z kdečeho. Zamykáme se, stavíme se zdi a ploty, píšeme si zákony, pravidla, soudíme se a kdovíco všechno. A to jen proto, že máme strach. Ale z čeho? Z té obludy, kterou jsme si zakoupili, z toho že jsme uvěřili na peníze, že je máme nebo nemáme. A že jsme zapomněli co je to vlastně člověk a co je to vlastně život.

Zažil jsme podivnou kontrastní situaci. V dětství jsem četl knihu Pes druhé roty od Františka Langera. Je to o legionářích v Rusku. Před pár dny jsem si tu knihu vytáhl z knihovny a přečetl si doslov. Bohužel si nevzpomínám kdo ho napsal, ale psalo se tam o pravidelných setkáních, které na Kampě uskutečňovali právě František Langer, Jiří Trnka a Jan Werich. Všichni tito pánové pro mě něco znamenají. Něco moudrého, komplexního, hlubokého a pravdivého. Něco, co si jen představuji, protože jsem to nikdy neviděl. To jen k nastínění roviny. A dále se tam psalo o první světové válce. O tom jak některé občany Rakouska Uherska, kteří se cítili být Čechy a Slováky, napadlo udělat vlastní stát. O tom jak nastupovali do legií, jak bojovali na všech frontách, o slavné bitvě u Zborova, o politických a diplomatických krocích TGM, o rozkolu s Leninovým zřízením, které podepsalo dohodu s Němci a o tom, jak se stateční vojáci probojovávali skrz celé to obrovské rudé Rusko, aby na vlastní oči mohli spatřit tu malou zemi, kterou vytvořili. 

A pak jsem si četl na iDnesu o tom, jak vystupují naši aktuální představení. Když pomineme to, že mluví jako hulváti, když pomineme to, že se chovají jako... ano, správně, hulváti, když pomineme to, že si dělají dětinské naschvály, že lžou, pomlouvají se, hádají se, podvádí se a že vůbec dělají cokoliv, jen ne to, co se od nich očekává a za co jsou placeni, když pomineme tohle všechno, co si uvědomíme? Že je to celé jen jedno velké divadlo, které má za úkol odvést naši pozornost od něčeho opravdu důležitého. Od uvědomění, že svět netvoří nás, ale my tvoříme svět. To co se děje, ty vnější projevy, které tak rádi emotivně sledujeme, ty nevycházejí ze Zemana, z Babiše, ze Sobotky, z Kalouska. Ty vycházejí z nás. Jsou jakýmsi hologramem našeho nastavení. Žijeme v době, kdy si lidé nadávají, podvádí se, lžou a dělají si naschvály. Víte jak se to říká v hermetismu, jak nahoře tak dole... pravdou je, že každý z nás má možnost volby a jaký bude jeho osud záleží jen a pouze na tom, kam nasměřuje svoji pozornost. 

Konec hlášení.