Jak milovat svou temnou stránku

Sedím si ve dvě v noci na gauči, oblečený v trenclích a v láhvi s rynglovicí, chvíli jsem sledoval britské porno, a pak jak smýkali s Kaddáfím, než ho zastřelili. A pak na mě z facebooku baflo moudro o sebelásce. Jak to dopadlo?

Bylo to ze stránky "Síla myšlení", byl tam na obrázku člověk, který objímá sám sebe a u toho toto:

"Ptá se žák svého mistra: Mistře, co mám dělat, abych změnil svou temnou stránku?

Miluj ji.

Jak ji mohu milovat, když mi v životě už způsobila tolik neštěstí?

A co jsi dělal doteď s tvojí temnou stránkou?

Nenáviděl jsem ji.

A změnilo se pak něco?

Ne.

Tak už víš, proč ji milovat."

No a tak jsem pod to napsal, že temná stránka se musí přechlastat a šel jsem spát.

A ráno jsem se vzbudil a v upozornění svítilo, že "Síla myšlení" si neodpustilo diskutovat. Tak to rozkliknu a tam: "Jestli vás to naplňuje, tak do toho."

Nasralo mě to.

Jistě že mě to naplňuje. Do určité míry a po určitou dobu. Když se tím člověk naplní moc, může se pak stát, že si to jen tak žbryndá na tričko a na obličej a už ho to nenaplňuje, ale do téhle fáze jsem se nepropracoval řadu let. Už se znám a vím kudy, jak a kolik. Takže si Síla myšlení může oddechnout. 

Čert se v tom vyznej. Temná stránka, světlá stránka, to jsou tak strašně zobecňující věci. Fakt je, že ten hardware a software, co jsme vyfasovali nám zůstane až do konce a srát si do vlastních bot není ideální záležitost pro naši vnitřní pohodu. Ale abych sám sebe hladil po ramenou? Když už by se mi moc chtělo, vím o jiných partiích, kterým bych věnoval vlastní laskavost.

Však si to zkuste sami. Zkuste na mokrý papír namalovat vodovkama Jin a jang. Na konci bude vždycky jen šedá skvrna. To je takový pokus o sebeukojení, že se všechno dát přehradit bariérou, udržet v harmonii, že se dají věci od sebe oddělit. Jasně. Nakreslíme to na suchý papír pastelkou a bude to na jedničku. Jenže člověk není suchý papír. Člověk má mozek i srdce. Výchovu, která jde proti instinktu a nic není jednoznačné. S ničím se nedá souhlasit bezpodmínečně a každá ta podmínka má v konečném důsledku zuby, kterými nás pokouše. To je jen takový lidský pokus o pořádek, že se všechno vyspecifikuje a dá pod paragraf, aby se to mohlo zpětně vyhodnocovat a sjednávat náprava. Zkuste vysvětlit třeba takové veverce, že má temnou stránku a měla by ji milovat. Jenže veverka neví co je temná stránka, neví co je milovat. Ta zasraná veverka to má úplně u prdele. Chce se nažrat, rozmnožit a vyspat.

A tak děláme účelové laskavosti. Držíme se v neobjektivním strachu stejně jako v neobjektivní naději. Stanovujeme pravidla tam kde nejsou potřeba, abychom ochránili slabý kus před silným a silný před slabým. Je to taková hra.

Jenže pak přijde večer a člověk není znaven tak jak by potřeboval. Překonali jsme předurčenou hranici úmrtnosti, nebojujeme s hladem. Zvětšili jsme si mozek natolik, že přerostl naše srdce a uvažujeme o věcech, které nedokážeme pochopit, přijmout, ani vyvrátit. A v tu chvíli jsme bezbranní, proti všemu, co se v nás v průběhu času usadilo. A ruku na srdce, ty nejhlubší jizvy jsme si vysloužili v okamžiku, kdy jsme se otevřeli, kdy jsme věřili a kdy jsme milovali. A tak upadneme tam, kde to dobře známe, tváří v tvář vlastní nedostatečnosti a zbytečnosti a přestane hrát roli, jestli ta temnota existuje, jestli je vně či uvnitř, jestli je obsahem či formou. 

A tak se díváme na věci, které dokážeme pochopit. Na nekonečnou konvici, která plní čajem nekonečný hrnek. Na rozsudek trestu smrti pro Ceausesca s chotí a na houpajícího se Mussoliniho. Není to uspokojení v násilí, ale spíše hledání prazákladu, věci, která nás nepodmete. Ano, je to tragédie. Hrozná, ale drobná, individuální, takže žádný důvod k pláči. Ale není neúčelná! Je to cesta místy, kudy nevedou vyhlídkové trasy. A pokud jste autor temných knih, musíte tam jít ať chcete nebo ne, protože přesně tam čeká vaše múza, pouze tam je slyšet její šeptání.

Co je to milovat? Létat nebo padat? A dá se milovat temnota bez toho, aniž by vás pohltila? Můžete stát na jejím prahu a milovat sám sebe. Můžete ji celou prozářit a tím ji zabít, ale temnota je prvotní stav. Světlo potřebuje zdroj a každý člověk dělá stín. Když člověk odejde, stín zmizí. Když s sebou odnese zdroj světla, bude stín jedinou věcí, která se nezmění, změní se všechno ostatní. A zároveň, kde je největší tma? Pod lampou. Lampa, kupodivu, je nejtemnější věc, protože je mimo dosah sebe sama. Mám ten svit v příjmení. Co když mé snahy o útěk z temnoty způsobují vnitřní dilemata. Co když má "Síla myšlení" a ten jejich Mistr pravdu?

A potom se dopracuju ke kýženému paradoxu a usnu. Naplněn, ale zároveň stejně prázdný, jako ta láhev.