Rodič - člověk smířeně pozorující, jak se mu mrzačí dítě

Ve významu by se dalo říct, že je to rodící jedinec. Člověk, kterému se z rodidel dere nový člověk. Je to genderově korektní?

Jsem si vědom absence rodidel. Místo nich mám jiný aparát. Ale ještě než začnu to slovo rozmotávat dopodrobna, dovolte mi, abych si chvilku pofňukal.

Chápu, že žijeme v době, kdy můžou strčit oplodněné vajíčko do čehokoliv, že dítě může porodit jeho vlastní babička, strýček, nebo fenka od sousedů. Že prostě věda pokročila. Ale stejně... jako rodič si nepřipadám. Snad jako plodič, když už držíme tuto logiku. 

Stejně tak slovo "přirození". Bylo by naivní domnívat se, že to vzniklo z toho smyslu, že je přirozené tyto partie ukazovat kdekomu, promenádovat se po ulici nahý. Už v šestnáctém století s adamity zametli, ani v dnešní době není nic přirozeného na tom, nezakrývat na veřejnosti jakoukoliv část těla, co se při chůzi houpe. Tudíž ten smysl slova "přirození" bude jinde: popisuje část těla, která je nezbytná při rození. A ať se dívám do trenclí sebevíc, nic takového tam nevidím. Snad jen něco, co je nezbytné (nemusíte mi tento mýtus bourat, mějte srdce) při plození. Tudíž jsme i v tomto případě opět my - muži - odstrčení někde v koutě, leč jsme rodiči, leč jsme obdařeni přirozením, jakože... v uvozovkách... 

No a teď k tomu slovu z nadpisu. Rodičem je člověk jen chvíli. A pak se změní v kojiče, přebalovače, chlácholiče, chodící mrtvolu, která zapomněla co je to spánek. Ale to netrvá věčně. S tím jak děťátko roste, mizí potřeba služeb toho člověka, co to má všechno na krku, až to přeroste do stavu, kdy je jakákoliv asistence spíše na obtíž. A ano, mohou za to kolektivní aktivity, jako třeba školní docházka. 

Existovaly časy, kdy bylo vrcholem domácího humoru prdnout pusou robátku na pupek. Byla to éra, kdy jste mohli naslinit kapesník a protřít mu tím oči. Ale zkuste si to teď! Teď jste dobří akorát tak na to, abyste včas zaplatili za wifi, koupili deset spinnerů ačkoliv víte, že než se dotočí poslední z nich, skončí ten první v koši. Dřív jste mohli vytáhnout ze skříňky jakékoliv tričko, které jste dostali od sousedů po dětech, kteří je dostali od švagrové po dětech, a bylo to v pohodě. Teď už to holt nejde. A dřív, však si vzpomeňte, byla vaše muzika nejlepší na světě, ale dnes? Dnes musíte poslouchat KPOP (řečeno keypop, jak říká zcela objektivně má mamka - gaypop), což je korejská popová muzika, ze které vám slezou nehty z nohou. Svět se změnil. Nechal vás opuštěnou/opuštěného s nasliněným kapesníkem v ruce.

Stále jste rodič. Když ve škole chtějí "podpis rodičů", chtějí podpis přímo váš, snaží se vás tak uchlácholit, že jste stále ve hře, že se s vámi počítá. Ale hrozná realita je, že už se s vámi nepočítá. Protože to slovo má pravdu. Účel máte, když se to rodí (pokud jste tedy žena. Pokud jste muž, mohla vám po aktu samice ukousnout hlavu a žádná škoda by nenastala). A pak už to jde z kopce takovým fofrem, že by bylo tupé, nedržet si tupé. 

Z rodiče se stane strpitel. To v praxi znamená to, že na většinu věcí, které chce dělat jeho dítě, má zcela opačný názor, a ten je ve většině případů udupán, hystericky překřičen, nebo takticky ignorován. Tudíž rodič, pokud se chce na sebe ještě někde podívat do zrcadla, musí využít svých předností. Dospělý má většinou oproti svému dítě větší váhu i sílu. Což jsou faktory sice pěkné, ale ve světě s trestněprávní odpovědností a etickou kulturou neaplikovatelné. A pak zbývá co? Ano, už toho moc není. Snad jen životní zkušenost. 

Každé rozčilení nás vede blíž a blíž k díře, kterou nám budoucnost někde vykopala. Stoický klid se jeví jako východisko většiny situací. Uvědomění si, že naše obavy a představy o světě jsou zkresleny stále tím pocitem bezbřehé zodpovědnosti a opatrnosti, ze které jsme už v tuto chvíli měli všichni vyrůst, ale všichni jsme z ní nevyrostli. 

Dítě tam musí vylézt. Proč? Určitě se to dovíte, protože ten rozhovor rozpoutá vaše rázné "nemůžeš" a následuje argumentační smršť, která na vás nenechá nit suchou. Takže to "nemůžeš" klidně ještě rezonuje v prostoru, ale vaše oči sledují robátko, které se drápe někam, odkud určitě spadne a zláme si vaz. Protože tam prostě vylézt musí. I když je to vysoko. I když má na nohou jenom žabky. Všichni tam vylezli. Všichni, oděni jen v sukni z listí, vybaveni pouze dýkou, porazili medvěda. Dokonce i vy. A dole stáli vaši rodiče a volali: Hlavně nespadni! A vám pak možná vrtalo hlavou, proč to říkají? Že nejste padlí na hlavu a nelezete tam proto, abyste odtud spadli. Ale teď se role obrátily a vy znáte odpověď.

Teď už to víte úplně všechno. Už se můžete jenom koukat a pomalu si chystat úplně zbytečný proslov, který bude začínat slovy: "Já jsem ti to říkal/a, že spadneš..."