Dej holce jméno

Třeba Gertrůda. Nebo Květoslava. Prostě nějaké fajn jméno, ať si ji pak poznáš, když ji necháš někde v koutě. Ať si ji pak přivoláš.

Lukáš Vavrečka je jediný člověk na světě, kterému dáte do postele tři nahé holky a on zůstane oblečený, smrtelně vážný a bude jim držet knihu, ať si mají z čeho číst. Nebo bude v přestrojení za Johna Deppa vláčet jednu polonahou dívku po knižním veletrhu a žádat vás, ať ji pojmenujete a to jméno jí napíšete na kůži, kamkoliv si vyberete. Je to prostě kvítko, co si budeme vykládat.

Je to spisovatel a ti jsou všichni divní. Lukáš patří mezi ty plodnější. Kromě jednoho syna s typicky spisovatelským jménem stvořil ještě několik knih. Jeho nejnovější romány nesou název Alibi na příští noc a Dej holce jméno. Obě mi daroval. A napsal do nich věnování. S datem 26.10.2015 a s prosbou, zda bych mu na Dej holce jméno napsal recenzi. Souhlasil jsem. 

Několikrát mi to od té doby neopomenul připomenout. A když mi v srpnu letošního roku řekl, že ho neštve ani tak to, že jsem se vykašlal na tu recenzi, ale že jsem tu knihu ještě ani nečetl, zastyděl jsem se. Lukáš napíše novou knihu rychleji, než já ji přečtu :-O A tak jsem si strčil do báglu Dej holce jméno a světe div se, za tři cesty vlakem byla ve mně.

A teď k té recenzi. Nejsem recenzent a tak jsem si zagoogloval a načetl si, co o této knize říkají ostatní. Třeba pan Lojín. To je panečku recenze. Nebo si stačí přečíst anotaci od Davida Zábranského a už i samotnému Vavrečkovi musí být jasné, že v mém případě nevsadil na správného koně. Spíše si nasral do bot, protože když si jeho literární svět představíme jako křehkou, kouřem provoněnou výstavu z křišťálu a porcelánu a mě jako mě, zjistíme že já sedím vedle v knajpě u třetího piva a čekám na objednaný guláš.

Ano, teď to vyjde najevo, jsem literární dobytek, který chce vědět: toto je Petr, instalatér, hlavní hrdina. Toto je obrovská, chlupatá medvědice, která mu noc co noc lozí do postele a sexuálně jej zneužívá. Toto je zombík, co se mu snaží ukousnout hlavu a toto je tank, ve kterém všichni jezdí po nedělním obědě na výlety. Cokoliv jiného ve mě budí pocity zoufalství.

A Dej holce jméno začíná stránkou mínus sedmdesát sedm něčím, co je víc poezie, než próza. Žádné tečky, žádná velká písmena. Co řádek, to věta.

A další kapitola formou interview. 

A tento rytmus autor drží po celou dobu knihy. 

Ale on to Davča píše v té anotaci, co má kniha na zadku. "Lukáše Vavrečku kdysi označili za postmodernistu, řekněme za autora spíše formy než obsahu. Sic! Znám jen málo tak vášnivých vypravěčů, čímž ale nechci říct, že Vavrečkova poslední kniha je lehké čtení; ne, forma i dál stojí v cestě (a sama jest cestou): poezie, rozhovor, hry s interpunkcí, experiment." 

Nicméně... začínal jsem čtyřikrát. Čtyřikrát jsem četl znovu a znovu první stránky Vavrečkova experimentu, než jsem pochopil jednu podstatnou věc. Je to jenom hra. 

Vavrečka, stejně jako jiní před ním i po něm, nevystačí s pouhým příběhem. Možná jej rodiče nechávali příliš brzy a příliš často bez plenky, a tak si chce Lukášek hrát. S čímkoliv je po ruce. A když už si jednou k té klávesnici sedl, hraje si tedy se slovy. Ale pozor! Jeho hra má velmi přísná pravidla a celou dobu drží nastavenou logiku. A ve chvíli, kdy na jeho hru přistoupíme, tudíž přestaneme řešit formu, provede nás po střechách Brna, i po mnohých ložnicích a my zjistíme, že tato procházka je nejen napínavá a tajemná, ale i zajímavá. 

Brzy se vyladíme se specifickým stylem vyprávění a najdeme v něm potěšení. Zorientujeme se v dívčích jménech a už jedeme plnou parou vpřed do světa podivínského spisovatele Jakuba Hirsche, který se svérázným způsobem chopil vyšetřování smrti mladé dívky Lucie.

Milostný život hlavního hrdiny je vcelku pestrý a skrze něj autor servíruje příběh. Vavrečka se nebojí využít věci, jako je ramínko na košili, nebo krém proti stárnutí kůže. Některé dívky se kvůli Kubíkovi mohou doslova rozpůlit a v určitou chvíli se přistihnete, že vlastně nevíte co je ta servírovaná flákota, co omáčka, co příloha. A tak to má být, protože flákota je v tomto vyprávění všudezdejší.

Když už jsme u toho jídla, nejskandálnější věc z celé knihy je to, že i když se to v ní doslova hemží ženami, žádná z nich netráví večery u sporáku. Spíše naopak. 

Dej holce jméno nebylo mé první literární setkání s mladým, sympatickým, pardubickým spisovatelem. A po překvapivě příjemném a zajímavém zážitku mohu s čistým svědomím prohlásit, že rozhodně ne poslední. Ještě že mi 26.10.2015 podaroval i Alibi na příští noc :)