O rodičích

Matkou či otcem se může stát kdokoliv. Ale stát se maminkou či tatínkem... to už se samo či omylem nepovede. 

Rodiče. Nikdo jsme si je nevybrali, přesto všichni nějaké máme. Narodili jsme se jim. Kdysi. Nemá cenu přemýšlet jak je to dlouho. Prostě je to dlouho, ale to je fuk. Důležité je, že jsme tady. To bylo cílem mise. Povedla se. A na to se napijem. 

Bereme je jako samozřejmost. Ještě aby ne. Byli tady vždycky. A to je odlišuje od všech ostatních lidí v našem životě. Pokud na to nahlédneme egoisticky, náš svět je náš život. Přímo se nás dotýká pouze to, co se odehrálo po našem narození, více či méně v naší blízkosti. Ve svých životech jsme potkali tisíce lidí, ale pouze někteří nás sledovali den co den, rok co rok. Naši přátelé, kolegové, partneři, naše děti, ti všichni vstoupili do našeho světa později. Ne že by to snižovalo jejich důležitost, význam, nebo jejich právo na místo v našem životě, to v žádném případě. Jenom je dobré nezapomenout na to, že existují i lidé, co nás znají celý život.

Jsou to rodiče. Vědí o nás mnohem víc, než všichni ostatní. Vědí o nás všechno, i ty hrozné věci, které na večírcích nevyprávíme. A ve většině případů to s námi myslí jen a jen dobře. V dětství jsme se bez nich neobešli. Krmili nás, přebalovali nás, starali se o nás. Když jsme upadli, tak nás zvedli. Naučili nás vše, co je důležité pro přežití v dnešní realitě, třeba ohřát lečo, nebo vyžehlit rukávy od košile. Zformovali nás. Někdy láskou, jindy příkladem, někdy tlakem, třeba i tím, kterým působí vařecha na zadek, to všechno byly zkušenosti, které z nás udělaly osobnost, jejíž markantní podíl nosíme dodnes. 

Nemá smysl to tady rozpitvávat dopodrobna. Všichni víme, že nejdřív jsou rodiče něco jako božstvo. Pak se ale ukáže nějaká ta trhlina a přijde období testů a pozorování. Skepse se vyhrotí v období předpuberty/puberty ve stav, kdy se z rodičů stane antibožstvo. Něco, co nemá v žádném případě pravdu. Je to něco jako křivda, navíc umocněná nesouladem životního míření dítěte s vizí rodiče. Pak to směřuje v postupnou synchronizaci, postupující ve vzájemnou akceptaci rozdílných životních směrů až ve stav, kdy se z dítěte stane modernizovaná verze svého rodiče, kopie s aktuálnějším softwarem.

Pokud jste měli tolik štěstí jako já, nepřál vám rodič nikdy nic špatného. K tomu, abychom to pochopili, občas potřebujeme blíže nespecifikovaný časový úsek. Ale je to tak. Dítě (i ve třiceti letech, asi i ve čtyřiceti letech...) totiž občas nechápe, že rodič je taky jen člověk. A člověk ze své podstaty, zvláště pokud jde o děti, jedná velmi konzervativně, nepreferuje nic, co v sobě nese riziko.

Rodič, oproti svému potomkovi, je bohatší o zkušenost. Měl na její získání o pár let víc. Vidí svou cestu, své mezníky a díry, do kterých upadl. A tak je chce předat, nejefektivněji jak dokáže, proto se v několika životních eskapádách může rodič projevovat spíše jako slon v porcelánu. Chce zabránit katastrofě, za každou cenu, ale my víme, že uspějeme. A pokud ne, každý má právo upadnout. 

Co považuji za důležité, v interakcích mezi potomky a jejich rodiči, je právě to hodnocení pádů. Dítě (klidně i to věkem šedivějící) by nikdy nemělo mít strach spadnout z důvodu negativního hodnocení od rodiče. Rodič má zvedat, ne kritizovat. Vím že i rodiče v sobě nesou šrámy a zkušenosti. A že taky měli rodiče... Ale když vám spadne dítě, tak svou kritikou ten stav nezměníte. A čím hůř spadne, tím větší podporu potřebuje. Jediná šance na úspěch je akce. Je to tak kdykoliv, v čemkoliv. A pokud akce vyžaduje energii a odhodlání, není moudré přidávat do cesty další překážky ve formátu rodičovských obav a zklamání. 

Nepíši to sem jako kritiku čehokoliv odehrávaného. Nýbrž jako výsledek prozření pro sebe, jako rodiče. Jako otce, který by celkem jednoduše dokázal do této polohy "vlastních obav" spadnout. Je to jako tvořit boží dílo. V určité chvíli ztratíte nad hmotou přímou moc a tak vám nezbude, než oddělat ruce. Prostě to tak je. Můžete jen koukat, trnout... a zvedat.

Všichni jsme něčí děti a pokud nás formovala láska, měli jsme šťastný život. Není čas ani prostor (anglicky časoprostor) hledět na nesoulady, křivdy či chyby, které se odehrály. Pokud máme rodiče, máme zároveň ohromné štěstí, protože jim můžeme poděkovat za všechno, co pro nás udělali, co pro nás dělají, protože nic z toho není samozřejmost. Zároveň je třeba mít na vědomí, že být rodičem je "povolání" na celý život. A že pokud má rodič jen trochu štěstí, podaří se mu zemřít dřív, než jeho dětem. Rodiče nemáme napořád. Jednoho dne po nich vznikne velká díra, kterou nic na světě nedokáže vyplnit. A s vědomím toho bychom měli jednat..

Maminko, děkuji za tvou lásku, podporu a za tvůj úsměv. Mám tě moc rád.

Tatínku, velmi mi chybíš.