Žito Daniela Landy

Landa se prý odkopal a skinheadský Orlík není minulost, dočetl jsem se. Zahrál pár fláků od Orlíku na koncertu. Hrůza hrůzoucí. Taky vydal nové album a to jsem si poslechl. Nejsem recenzent, ale zkusím to :)

Na tom koncertu jsem nebyl. Pokud koncert, jsem spíše pro klubový formát. Kromě Krysaře znám Landovo dílo jen z cédéček. Včetně Orlíku. V jejich éře jsem měl šest let a poněkud jiné starosti. Znám tu zmiňovanou atmosféru jen z doslechu a nemuselo to být vůbec špatné. Tehdy mladí lidé viděli nové cesty, jen nevěděli kam vedou. A tak společně chlastali, pokoušeli se vymezit nějaký směr a nelze to "skinheads" vzít v takovém měřítku, jaké bychom k tomu přikládali třeba dnes. Vždyť hrávali společně s pankáčema! Bylo to jedno jako druhé. Zpočátku. A pak už to neexistovalo.

Obě alba Orlíku jsem slyšel, spousta variací na tři akordy, úderné texty o pivu a krátkém sestřihu. Do toho pár legrácek a když to začalo růst svým životem, dali od toho pracky pryč. Nevím proč se kvůli tomu prčit. 

Pokud už kvůli něčemu vstát ze židle, je to bezpochyby skladba Valčík z prvního Landova sólo alba. Však si to poslechněte. Pochopil jsem to i tehdy, v pubertě jsem kvůli tomu sháněl po antikvariátech knihu Evropa tančila valčík a pak si spojoval nitky v širší souvislosti. Jo, o tom stojí za to popřemýšlet, ne o nějakém Orlíku, který zpíval: Chci hrát, na vaše dudy hrát...

To že Landa Orlík zahrál lze pochopit v kontextu rekapitulace jeho hudebního života. Kdyby jej vynechal, byl by alibista. Myslím si, že spousta lidí na naší scéně (nejen kulturní, ale i politické, osobní) zapomíná co bylo včera, ale pochopení přijde ruku v ruce s komplexností. Však ať si to každý poslechne sám za sebe, třeba tam najde nějakou aktualitku, která by se dala přišít k našemu momentálnímu rozpoložení...

A teď k té nové desce. Jmenuje se Žito. Žito je kouzelník, kterého známe ze starých příběhů a Landa jej přivedl mezi nás. Prostřednictvím svých kejklí a projevů, ke kterým můžeme zaujmout rozličný postoj. Mě osobně to zaujalo. Jsem veliké dítě a když mi ukážete opravdového kouzelníka, nemůže mě to nechat chladným, věřím na kouzla a zázraky a pokud mi někdo ukáže svou cestu, krok za krokem, byl bych blázen, kdybych se tomu bránil.

Deska Žito je komunikační kanál. Autor promlouvá prostřednictvím písní. Kdyby byl Landa malíř, šli bychom se podívat na vernisáž. Je jiná, než ostatní desky, to je fakt. Zatímco jindy kouzelník střídá interní sdělení s oddechovými songy, nyní primárně sděluje. Promlouvá k našim kořenům. Hledá úchyty v naší tiché, společné minulosti a snaží se probudit hrdost a sounáležitost. Do toho nám představuje své runy, pár symbolů, kterými se lze posunout kupředu. Však na to koukněme kus po kuse. 

Bývali Čechové - Landa otevírá své nové album téměř dvě stovky let starou písničkou, kterou složil František Labler pro účely spolku Várka (později Táborka). Text má vlastenecký, odvolávají se k tomu, jak byli Čechové vnímáni, apel k tomu, aby se do těchto kolejí vrátili (statní jonáci, rekové v smýšlení, v lásce a v dychtění). Text bohužel opět aktuální. Po staré nahrávce pokračuje Landova interpretace, líbí se mi, že autor udržel původ písně a zachoval skladbu v harmonice a ve varhanách. Labler totiž hrál u kůru. Druhotný poslech působí dekadentně, jelikož skladba by mohla být burcující, stejně jako pohřební. 

Modrá obálka - taková typická "landovina", která špikuje jeho desky. V odéru písní, jako je "O marnosti", nebo "Vodrhovačka". Smutný realismus. Dle mého názoru se na desku moc nehodí, protože vybočuje ze zvoleného rámce aktuální placky.

Šmouha - odpověď na píseň Touha. Šla v rádiu, ale na desce je v novém kabátě, který mi hudebně evokuje Pulp Fiction a zní příjemně. Navíc text je velmi motivační, takže se dá použít jako nakopnutí, když se člověku podlomí kolena.

Neklidné nebe - popisuje legendu smrti Jana Lucemburského, který stál na Francouzské straně při bitvě u Kresčaku. Kvůli špatnému rozložení sil byli Francouzi plně vystaveni palbě šípů jejich nepřítele. Výsledek bitvy byl pro ně zdrcující (ztratili nad 1500 rytířů a ještě více pěchoty, kdežto Angličané přišli jen o 3 rytíře a 40 členů pěchoty). A Český král, v té době již slepý, přikázal ať svážou jeho koně s koňmi jeho rytířů a přivedou jej doprostřed vřavy, kde bude mít nepřítele v dosahu meče. Všichni přitom zemřeli, včetně krále, ale dali vzniknout legendě. Jan Lucemburský neměl Čechy rád (jak je také řečeno v následující písni), přesto ji rozšířil a zvýšil povědomí o tom, co znamená český král. 

Král Karel - oslavná píseň o Karlu IV. Na začátku nám flétna zahraje první takty naší hymny. Smyčcové nástroje doprovází rokovou kapelu. Skladba má spád. Vypráví o vztahu krále Karla k jeho vlasti, mluví o jeho úloze v rozkvětu země z temné skvrny Evropy v otevřené srdce kultury, politiky a vzdělání. Píseň probouzí pocit sounáležitosti s něčím, co máme, ale neuvědomuje si to.

To je válka! - šílenství války v tvrdé muzice Václava Noid Bárty a Landova textu, který, jakoby vzešel z Valčíku, nebo Pozdravu fronty. Pekelná kapela neutichá a hlína se mění krvavou kaší v červenou špínu. 

Česká krajina - svým textem i hudebním podáním píseň odvolávající se ke keltským pramenům. Mluví o druidech, posvátném háji a ztrátě moudrosti. Dává naději k znovunalezení, což Landa dělá všemi svými činnostmi. Jedná se o předěl, mezi historií a písněmi o runách, které budou následovat.

Uruz - rocková píseň probouzející sílu. Uruz je runa, která se překládá jako "pratur". Zvíře význačné svou sílou a vytrvalostí. Jedná se o píseň bojovníků. Líbí se mi pokora, která se písní nese. Landa ji představil před svým zápasem v thaiboxu. 

Lagu - píseň popisující další z run, prostřednictvím Landovy zkušenosti s nádechovým potápěním. Jedná se o uvolnění, o objevení ukrytého. 

Raido - další runa. Zkuste si to říkat a za chvíli budete mít zimomriavky (nejlepší výraz, co pro to znám). Abych řekl pravdu, je to nejmagičtější věc, se kterou jsem se tady setkal. Fakt si to zkuste. Je to kůň co k cíli letí. Tak se to zpívá v té písni a fakt to tak je. Symbolizuje cestu, pohyb k cíli. 

Kejklířovo díkuvzdání - svižná píseň. Osobní díkuvzdání autora svému andělovi. Píseň zní pěkně a nejvíc mě dostalo: "Smích mě z jeho spárů vyprostí (z démona strachu), nejlepší štít, co mohu mít."

Not - další runa a pro mě nejpěknější píseň z celého alba, ale já jsem uchyl na písničky o smrti. Zkouška nouze, jíž jsme sami původci. Snad se touhle runou sám o sobě zabývám přehnaně ve svém díle. Jediná škoda je, že ta píseň není dodělaná. Ten zvonec konec je znouzectnost, chápu však, že se na tomto ostrůvku nechtělo autorovi přešlapovat příliš dlouho. I když, abych byl upřímný, při poslechu této skladby cítím nejen své nohy.

Jako celek působí album docela nevšedně, ale v dobrém slova smyslu. Nutí přemýšlet, dávat jednotlivé kousky do širších souvislostí. Může vás posunout, pokud to dovolíte a to je velmi cenné. A když se vrátíme k první skladbě, Bývali Čechové bylo složeno dávno před válkami, dávno před legionáři, před letci z druhé světové, před politickými procesy a Miladou Horákovou (která je, dle mého, poslední památník lidské síly a lásky, které dnes nejsou viditelné). A o tom teď přemýšlím. O tom, co se děje v Evropě a o svém postoji, který k tomu musím zaujmout. Landa udělal nejen muziku, ale hlavně ukázal na cestu, kterou sám o sobě vyšlapává. A zda bude smysluplná, dobrá a užitečná nerozhodne on, nýbrž nohy, které po ní budou kráčet dál.