Osobní primitiv

Občas se věci nakupí tak, že ztratíte kontrolu nad tím co děláte, co si myslíte a co říkáte. V různé míře necháte za sebe mluvit či jednat člověka, kterého držíte zamčeného ve sklepě a za normálních okolností ho ven nepouštíte. Jsou to okamžiky, které byste chtěli vzít zpět, jenže ono to nejde. Cítíte se pak hrozně, protože jste ublížili někomu, komu byste ubližovat neměli, nejčastěji těm, které byste měli milovat. Uvědomíte si, že ať jste si o sobě mysleli cokoliv pozitivního, byla to jen hromada žvástů.

Problém je v tom, že si nejsme vědomi toho, kdo doopravdy jsme. Změnili nás, než jsme s tím mohli cokoliv udělat. Naše společnost si vymyslela pravidla a abychom v ní mohli fungovat, musíme je dodržovat. Jistě, je tam řada důležitých věcí, díky kterým se nemordujeme v tescu kvůli poslední mrkvi v regále. Ale je tam i řada zbytečností, které nám říkají, kdy nemáme mluvit, kdy nemůžeme tancovat, kdy nemůžeme zpívat, dokonce kdy se nehodí smát, nebo plakat. Rodiče, přátelé, učitelé, ti všichni nám od dětství opakují kdy se máme tvářit vážně, kdy máme přikyvovat, kdy nemáme za žádných okolností projevovat svůj názor. Jde prostě o to, abychom v maximální možné míře popřeli sami sebe a stali se někým jiným. Stali se šedým členem společnosti. Je to kvůli kontrole, to je jisté. Naše chování musí být předvídatelné, kontrolovatelné a hlavně ovlivnitelné. Ten dozor v dospělosti přebereme my sami, díváme se kolem sebe, co dělají ostatní a děláme to samé. Když se ostatní někam přesouvají, přesouváme se taky. Když jsou smutní, jsme smutní s nimi. Když se smějí, smějeme se. Dokážeme to. Ve chvíli, kdy začnou převracet auta na střechy a prohazovat dlažební kostky výlohami, patrně nám nebude činit velký problém přidat se. To jsme my? Ani náhodou. My nevíme kdo jsme.

Je v nás někdo primitivní. Ten někdo tady byl prapůvodně sám za sebe. Musel rychle běhat, aby něco ulovil, nebo aby něco neulovilo jeho. Musel křičet, protože tím naháněl strach. Jeho jediná výhoda byla síla. Kdykoliv se mu někdo znelíbil, buď ho porazil, nebo ne. Zamyslete se nad tím. Když se hádá chlap a žena, když se jejich hádka vymkne kontrole a sjede někam, kde přestane platit logika, argumentace, jak daleko to má k tomu, aby ten chlap něco rozmlátil, nebo hůř napadl tu ženu? Vyhraje v něm primitiv, který kopal jen za sebe. Síla je jeho jediná výhoda a ať je to jakkoliv zcestné, on tu sílu použije, pokud mu nezbude nic jiného, čím by mohl přežít, čím by ego mohlo přežít.

Jenomže on ten primitiv nakonec přišel na to, že ve skupině přežije déle. Že bude mít více potravy, díky spolupráci uloví větší zvíře a pokud bude ostatním důvěřovat, může i klidně spát.

A už popíral všechno to, co mu chránilo záda, když byl sám. Je to přirozený vývoj. Přeskočme do dnešní doby, kdy má ten primitiv v ruce dotykový mobil a na sobě oblek. Nemůže se chovat jako primitiv. Nemůže se chovat jinak, než po něm společnost vyžaduje, protože potřebuje být jejím členem. Potřebuje její uznání, potřebuje peníze, protože si je společnost vymyslela a vše se musí koupit, vše se musí zaplatit. A tak ten primitiv dělá to co dělají ostatní. Pracuje. Seznamuje se, zakládá rodinu a vychovává další a další členy společnosti. A ono to nějak funguje, vše je v naprostém pořádku. Zjevně...

Každý z nás si o sobě dělá určitý obraz. Máme dobré a špatné stránky. Většinou to hodnotíme podle toho, jak jsou dané věci prospěšné pro naše přímé okolí. Můžeme si o sobě myslet, že jsme poctiví, pravdomluvní, že nešíříme pomluvy a nikomu neubližujeme. Problém je v tom, že jediný, kdo si to o nás myslí, jsme my sami. Naše rodina, naši blízcí tuto představu patrně neznají a rozhodně ji tudíž s námi nesdílí. Vidí nás prostě jinak. Každý nás vidí jinak a pro nikoho nejsme tak moc důležití, jak bychom třeba doufali. A ono se to občas projeví. Stane se to, že někdo, ať už cíleně, nebo nevědomě nabourá tu naši představu, kterou o sobě máme. Bude to mít následky? Patrně ano. Pro nás, možná i pro člověka, který si dovolil zaútočit. A čím bližší nám ten člověk bude, tím víc nás to rozbije. Myslím si, že proto jsou tak složité partnerské rozchody. Jsou tam dvě ega, které proti sobě vedou likvidační válku. Různě razantní, různě hlasitou. Někdy je tichá, jindy zákopová, jindy to jsou bombardovací nálety. Na konci zůstávají dvě ruiny, které se musí vystavět znovu. Z nových snů, lží a iluzí.

A toho primitiva ve sklepě máme právě pro tyto chvíle. Pracuje pro nás. Dělá za nás práci, na kterou nemáme žaludek. Říká věci, které bychom si nikdy nedovolili vložit do úst. Problém s ním je v tom, že následky za jeho jednání neseme my.

Otázka zní, zda je to tak správně? Je to o sebeovládání. Je to o vnitřní motivaci a lásce k bližním. Je to o spoustě jiných věcí, které jsme na sebe v průběhu staletí nanesli. Věřím, že řešení je hledat k sobě cestu. Nebát se občas sundat masku a jít se okoupat do kašny na náměstí, ochutnat něco, co se běžně lidem hnusí, zazpívat si ve chvíli, kdy ostatní mlčí a tváří se vážně. To jsou věci, které nás uvolní. A pak taky odpouštět. Když mám v sobě primitiva já, mají ho i ostatní. To mohu předpokládat. Není tedy důvod se na kohokoliv zlobit, když mu primitiv utrhnul vodítko a otevřel si na nás papulu. A taky odpustit sám sobě, to je dobrý začátek.

Cesta je dána láskou. Člověk musí milovat. Sebe. A lidi kteří stojí blízko. Ty na které dosáhne. Věřím tomu, fakt že jo. I když je ta láska občas podivná, vždy je dobrá. Není to jednoduché, ale těžké taky ne. Je k tomu potřeba jen jedno srdce a hromada odvahy. Láska je jediná věc, které máme neomezeně mnoho a chce se mi věřit tomu, že čím víc lásky dáš, tím víc ji dostaneš. Představte si, že by to byla pravda. Že by to tak vážné fungovalo. To by bylo fantastické. Půjdu to zkusit a kdyby to náhodou nevyšlo, nic se neděje. Prostě to zkusím znovu a budu doufat, že už svého primitiva nikdy nebudu potřebovat.