Houpání

Letní povídka pro Víkend MF DNES - prý mám krátký perex :) To je, teda ostuda. Zkusím si ho tedy trochu protáhnout, k všeobecné spokojenosti. A pak že na velikosti nezáleží... A když už jsme u toho, víte co muži dělají, když chodí rybařit? Ne? Tak to si přečtěte mou "letní" povídku.

           Na to, že je něco v nepořádku, přišla v obchodě. Stála za pultem, právě mluvila s Růženou a hledala při tom pětikorunu, aby mohla zaplatit přesně. Nahmatala v zástěře několik válečků. Dotkla se jich konečky prstů a nakrčila čelo. Poznala co to je, aniž se musela podívat.

           „Dědek!“ vyjekla a zbledla jako smrt. Otočila se na patě, nechala Růženu s větou rozmluvenou a Nguyena s nákupem rozmarkovaným a utíkala domů, co jí artritické kyčle dovolily.

            Sedm cigaret v kapse silonové zástěry byl dědkův denní příděl od chvíle, kdy mu doktor zakázal kouřit. Babka věděla, jaký dědek je, když mu zapomene dát cigarety. První co ráno udělá je, že si stoupne před babku s rukou napřaženou, aby dostal svou denní dávku kuřiva a mohl se ztratit z dohledu. Vždy to tak je, udeří sedmá a dědek fasuje. A proto babce tlouklo srdce, když otevírala dveře pod návratí. „Dědku! Dědku, kde jsi?“ Bylo totiž skoro půl desáté...

            Pod návratí neseděl, nebyl ani na dvoře. Všimla si, že o jabloň stojí opřené kolo, naložené udičkami a došlo jí, že je 2. srpna. Zvedla oči k obloze a pak hledala dál.

            Za denního světla viděla dědka v posteli jen jednou v životě. To na něj spadla vlečná brána za traktor, rozflákla mu hlavu a probodla rameno. Ležel pak v posteli a počítal andělíčky, ale jen co se ve dveřích objevil doktor, vyskočil a utekl pryč. „Na koho sáhne felčar, ten to má spočítaný. Umřít si umím i sám, ale ještě se mi nechce,“ říkával.

            A babce se v očích leskly slzy, protože toho 2. srpna to vypadalo, že už se dědkovi chce.

            Bylo po poledni, když jsem k nim přišel.

            Uviděl jsem kolo opřené o jabloň a pak babku se sklenkou vína a bradou na hrudi.

            „Dědek jede na ryby?“

            „Asi jo, ale na nějaký větší rybník,“ řekla babka. „Leží tam v posteli, zastlaný jak papaláš. Jen hledí na svatý obrázek a není s ním rozumná řeč.“

            „Dědek? A není nemocný?“

            „Byl u něj doktor...“

            „To muselo být hromobití!“

            „Nebylo.“

            Zbledl jsem. „Co říkal ten doktor?“

            „Že ho odveze do špitálu, že je to špatný, že špatně dýchá a že mu málo tluče srdce.“

            „Kdy pro něj přijede sanitka?“

            „Nepřijede. To by mě dědek chodil strašit, kdyby musel umřít v nemocnici. Doktor mu dal léky a večer si ho přijede poslechnout.“

            „Můžu... můžu se jít podívat?“

            „Běž, ale asi tě vyžene. Mě už vyhnal pětkrát.“

            Byl jsem u něj asi pět minut, než mě nevybíravým slovníkem zahnal za dveře. Ale těch pět minut stačilo, abych poznal, že je zle. Probůh, vždyť stačil jediný pohled do jeho očí, aby člověk viděl, že uvnitř zhasíná světýlko.

Nejdřív o mě nevěděl. Skutečně hleděl na Marii s Ježíšem, vybledlý obraz, co měl po matce. Pak si mě všiml.

„Dědku,“ řekl jsem. „Co to děláš?“

„Kluku...“ zaskučel a na chvíli zavřel oči. „Dnes houpání, ano? Dnes je to. Ryby, víš?“

Přikývl jsem. „Nechej to na zítra,“ řekl jsem. „Dnes nabereš síly, zítra ti tam pomůžu...“

„Hovno,“ řekl dědek a zakroutil hlavou. „Zítra budu tuhej. Houpání. Dnes.“

„Mám tě tam nějak odvézt?“

Dědek přivřel oči a zavrtěl hlavou. „Ne, sbohem,“ řekl.

Hrklo to ve mě, orosily se mi oči a už jsem jel jak namazaný. Dědek nechtěl vidět slzy. Nechtěl se loučit. Chtěl to stejně, jak to měl celý život. Udělat si svoje a pak se tiše vytratit. Bez všech těch věcí okolo, jako jsou slova nebo city. Tak žil a hotovo.

Babka stála za dveřmi a plakala.

„Rozumíš tomu co chce?“ zeptala se a já jsem zavrtěl hlavou.

            Zřejmě bych vám měl vysvětlit, jak to bylo s tím jeho rybařením. Za mlada prý chytal hodně, pak se k tomu dostal málokdy, ale za posledních třicet let chodil na ryby s podivnou, železnou pravidelností. Přesně pět dní v roce. Vždy to bylo od 2.srpna do 6.srpna. Nešel, jen když hodně lilo, ale většinou bylo horko k nevydržení a tak si dědek nafoukal duše v kole, prokapal ložiska a nanosil udičky. A pak odpoledne odtlačil kolo k rybníku a rybařil... Všichni jsme to věděli a když jsme byli malí, žadonili jsme, ať nás vezme s sebou. Nikdy nás nevzal. Vždy se jen potutelně usmíval a kategoricky kroutil hlavou. Párkrát jsme ho stopovali, jednou dokonce i s babkou, vždy chodil na stejné místo, bylo schované v rákosí, člověk se musel brodit pěkný kus v bahně, než se tam dostal. Dědek si postavil skládací židličku, nahodil jeden prut a zapálil si cigaretu. Pak se rozhlédl a našel nás. Byli jsme špatní indiáni. Prohnal nás. Měl páru jako lokomotiva. Měl...

            Rybu za těch třicet let donesl tak třikrát. Posledních patnáct let měl na jedné udici zaseklý naviják, ale z toho si hlavu nedělal. Posledních pět let neměl v udicích ani vlasce. Všem nám bylo jasné, že tam nechodí pro ryby. Ale proč tam chodí doopravdy, to byla záhada. Babka říkala, že se tam chodí schovávat. Když jsme se jí ptali, proč jen pět dní v roce a vždy ve stejné datum, tak jen pokrčila rameny a strčila ruce do nějaké další práce. Ale vrtalo jí to hlavou, to rozhodně ano, jinak by nechala to staré kolo opřené o jabloň, aby pravda mohla umřít s dědkem.

            Tlačila kolo kam až to šlo. Pak ho položila a odvázala z něj židli a jednu udici. Dál kráčela směrem, kde očekávala dědkovo místo. Bahno jí sebralo botu, ale ona kráčela dál. Našla to na první pokus. Postavila židličku, zapíchla vidlice a položila do nich udici. Usadila se a čekala.

            Nikdy nemluvila o tom, co se v ní odehrává. S dědkem to neměla jednoduché v žádném období života, ale nikdy si neztěžovala. Nikdy nebrečela, jen vždy pohodila hlavou a odešla něco dělat. Vždy něco dělala. Vařila, prala, ryla, krmila dobytek, zametala... byl to jeden nekonečný kolotoč. A teď najednou seděla u rybníka, skrytá v rákosí, hleděla na hladinu, na potápky, na chatu na protějším břehu laguny a ruce měla položené v klíně. Tisíckrát měla nutkání zvednout se a utíkat domů, utíkat za dědkem, aby s ním mohla být v posledních chvílích, ale vždy to v sobě překonala. Byl to nějaký šestý smysl, který jí napovídal, že pokud vydrží dostatečně dlouho, nebude její čekání marné.

            A skutečně. Slunce uběhlo kus cesty, stokrát si utřela zpocené čelo a uplakané tváře a pak začalo rákosí šustit. Někdo si to mířil přímo k ní.

            Tvrdila mi, že si to myslela celou dobu, že je v tom nějaká ženská, ale já jí to nevěřím. Myslím že jí ztvrdly rysy, když uslyšela to koketní „Bédí, už jdu!“ a pak se přímo před ní z rákosí vynořila o třicet let mladší žena, oblečená jen od pasu dolů, s největšími vnady, jaké kdy babka na vlastní oči viděla.

            Vsadím všechno co mám, že v tu chvíli létaly hromy blesky.

            Babka tu ženu zadržela a podrobila výslechu. Proto vám mohu vylíčit, jak se věci měly doopravdy.

            Ta chata naproti přes lagunu patřila jí a jejímu muži. Pronajímali ji rybářům, mládeži, rodinám na prázdniny, ale pět dní v roce byla jejich. Vždy 2.srpna přijeli. Manžel měl s sebou kolo a v chatě jen přespával. Ona četla, plavala... Poprvé tam přijela, když jí bylo dvacet pět. A protože manžel říkal, že kolem je úplné soukromí, plavala v rybníce nahá.

            Dědka v rákosí postřehla hned první rok. Nevadil jí. Jen ji pobavilo, když zmizel a do půl hodiny byl zpět s optikou na očích. Že je vnadná, to věděla, že se na její prsy každý dívá, na to si zvykla. Ale každý se snažil dívat pokud možno nenápadně. Dědek byl první, kdo si na to přinesl dalekohled a svačinu. Předváděla se mu ze všech stran a když svou chloubu rozhoupala, dědek div nespadl že židle, jak se smál.

            Pobavilo ji, když ho tam příští den viděla znovu. A pak znovu... Vždy se mu předvedla a on stál a tleskal, jakoby to bylo nějaké kulturní vystoupení. Měla strach, že se dědek bude chlubit a že příští den budou naproti zástupy, ale dědek se nechlubil.

            Býval tam každý rok.

            A tak ho jednou překvapila, obešla lagunu až k němu do rákosí, aby si užil představení bez kukátka. A stala se z toho velmi podivná tradice.

            Babka říká, že dědek byl prevít, ale že se jen koukal, jak se jí houpou. Že se na to nemohl vynadívat. Víc v tom prý nebylo.

            Dědka jsem viděl ještě jednou. Přišel jsem večer a ve dveřích jsem se srazil s doktorem. Byl tak moc vyjevený, až jsem se lekl, že jsem přišel pozdě. Zamířil jsem do ložnice a to co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.

            Dědek ležel na posteli a babka seděla vedle něj. Drželi se na ruce. Dědkovi z očí tekly slzy, tváře měl zaseklé v podivné křeči, ale nebyla to bolest. Dědek se chechtal, co mu slabé plíce dovolily a hladil babku po ruce.

            V nohách postele stála asi padesátiletá žena. Od pasu nahoru byla nahá, ruce měla v bok a houpala snad celým světem.

            V tu chvíli jsem nevěřil vlastním očím, natož to pochopit, ale pravda je, že to houpání, babčinu sílu a dědkův smích budu mít v hlavě navždy.