Jak jsem šel Vandráckou 50

Samotného mě překvapilo, jak se mi šlo lehce. Měl jsem poměrně slušné tempo, nic mě nebolelo, ani jednou jsem se nezadýchal, prostě pohoda. Jenže pak jsem přišel do startu...

Za nivnickou základkou žije mluvící krkavec. Jmenuje se Jura a když jsem šel kolem něj, volal na mě: "Nechoď tam! Zabije tě to!". Popátral jsem v paměti, co všechno jsem předchozího večera kouřil, protože aby na mě pořvávalo zvíře se mi nestává každý den. A než jsem se dobral odpovědi, měl jsem závodní číslo, mapu trasy a snězenou půlku svačiny. Dobrodružství mohlo začít. Bylo chvíli po sedmé ranní, potencionální vítězové byli dávno na trati.

Vandrácká 50 je pochod přes Bílé Karpaty, leč první týden v dubnu jsou bílé málokdy. Mám jen policejní školu, takže jsem se každého ptal, kolik že kilometrů ten pochod bude. Myslel jsem že 50 v názvu je voltáž slivovice, kterou se všichni dopovali. Nu což, nejsem bačkora, 50 kiláků jsem ujel kdysi autem a trvalo to slabé dvě hodinky. Navíc nohy mám celý život, člověk pořád chodí, neviděl jsem žádný problém. Ve stádečku sportovně laděné omladiny jsem vyrazil na pochod smrti.

Po nekonečně dlouhém pochodování po okraji silnice se před námi objevilo první stavení. Zajásal jsem v domnění, že jsme dorazili k cíli a ejhle, ona to prý nějaká Korytná, obec kterou proslavil Jan Ámos Komenský tím, že se v ní nenarodil (patrně to zní divně, ale Komenský se narodil v každé jiné obci v okolí, takže Korytná je v tomto vskutku unikátní). Na startu nám slíbili tři občerstvovací stanoviště, ale zde jsem pátral marně. Aby bylo jasno, bral jsem to jako honbu za jídlem. Prostě jen jdete, jdete a za to po vás sem tam někdo hodí tatrankou. Umíte si představit lepší sobotní program?

Začal les a s ním stoupání. Na čele vyrašila první krůpěj, tak jsem si sundal kožich, bundu, svetr, mikinu, nazul si mačky, které jsem si v přepravce nesl už z Nivnice, vřeštěly při tom skoro jako přecitlivělé, Srstkou nakažené osoby v okolí, tak jsem je zase sundal a pustil na svobodu. Pak jsem si chvíli lepil škrábance a šrámy, které jsem při svém konání utržil. Všude kolem nádherně voněl medvědí česnek, natrhal jsem si tedy pár listů a strčil je mezi dva krajíce chleba s paštikou. Větší dobrotu jsem dlouho nejedl. Že se jednalo o listy konvalinky mi prozradil až ten hodný pán ze záchranky, který mi ochotně vypumpoval žaludek. A potom už mi nic nebránilo ve výstupu východomoravských velehor.

Šlo se mi dobře a než jsem se dostal k místu, kterému místní říkají Hrabina, měl jsem spotřebovány téměř všechny kyslíkové láhve. Co přijde bez nich jsem nevěděl. Opatrně jsem obešel slovenský autobus, kolem kterého byla zadřeplá řada močících důchodkyň a pokračoval ve výstupu ke Kamenné boudě. V tu chvíli se mi poprvé ozvaly nohy.

Boty jsou základ. Tuto větičku tesejte do kamene. Každý mi to říkal, proto jsem své obutí nenechal na náhodě, ale pečlivě zhodnotil situaci již tři dny před mým slavným sportovním výkonem, zvážil veškerá pro a proti a rozhodl se nechat veškerou svou ochozenou obuv zahálet a pořídil jsem si boty nové. Turistické, ty mi přišly vhodnější než například boty do moře, jelikož moře nebylo ani v dohledu. Zvažoval jsem ještě obuv společenskou, jelikož se svým způsobem jedná o společenskou událost, ale prodavač v obuvi měl filipa a věděl, že za turistické boty utrží víc. A tak jsem si jeden pár koupil. Krásné, modré, tvrdé, kožené, které vezmou lidskou nohu, vytřou si s ní p.del a odhodí ji do škarpy, aniž by se nad tím pozastavily. Ano, u Kamenné boudy ke mně promluvily nohy, ale já jsem je ignoroval.

Velká Javořina je skutečně velká. Je na ní něco jako na Ještědu, akorát bez toho ufa a vůbec se kolem toho nedělá takový tyjátr. Vydrápal jsem se tam s vidinou slíbeného občerstvení a dobře jsem udělal. Pán za stolkem mi dal štempl, čaj a chleba se sádlem, což je něco jako chleba s nutelou, akorát bez kakaa. Posilněn jsem se mohl oddat gravitaci a ve svých železobetonových botách seběhnout neuvěřitelně prudký kopec a do obce Květná, která tam stojí i v dubnu. Cestou jsem brzdil o stromy. Asi se mnou počítali, protože celé okolí bylo vybavenu cedulkami, které varují před pádem těchto velikánů. Smutná zpráva je, že při se svém sestupu jsem kromě stromů brzdil i o ty cedulky, takže jsem tento úsek Bílých Karpat de facto změnil v úsek Krušných hor, za což se tímto omlouvám.

V Květné jsem se na chvíli posadil a s pomocí podtlaku si vytáhl prsty z chodidel. Jeden z mých spolucestovatelů využil tamní hromadné přepravy a ukončil své utrpení skokem pod autobus. My méně odvážní jsme opustili zdánlivé bezpečí pomezní obce a vyrazili do divočiny – začali jsem stoupat na Novou horu.

Vzhledem k tomu, že je menší než všechny hory v okolí a při tom nevypadá nějak extra divoce, logika tvrdí, že se jedná spíše o horu starou. Dle mého by však klidně mohlo jít o horu příkladnou, protože dostat se na její vrchol je brnkačka, i když máte nazuté boty ušité z Aliena. Při sestupu jsme se usadili kolem Janáčkova pramene, což je plastová roura, ze které teče kyselka. Pojmenována je po hudebním skladateli Janáčkovi, který toto místo několikrát navštívil a když opodál močil do listí, místním to připomínalo právě jejich Blumenbašskou kyselku, tak ji vesele přejmenovali. Doplnili jsme si láhve a pak mě kluci rozplakali informací, že už jsme téměř v polovině. Změřil jsem si nohy a zjistil jsem, že jsou o šest centimetrů kratší, než obvykle. Dělal jsem si starost, jestli v cíli ještě vůbec nějaké nohy budu mít, ale čas kvapil, další kontrola s jídlem se měla zavírat, nebylo nač čekat. Navíc jsme zjistili, že ti zdatnější z nás už celou trasu absolvovali a právě odcházejí rolničit na pole. Vyrazili jsme na Velký Lopeník.

Velký Lopeník je menší než Velká Javořina a řekl bych, že novější, než Nová hora, ale ve své podstatě se jedná o zubařské křeslo Bílých Karpat. Mám-li k vám být upřímný, cestou na jeho vrchol jsem zemřel na vyčerpání. Třikrát. Fakt, nekecám. Jestli jste někdy viděli video, kde lidé zdolávají něco v Himaláji, třeba K2, tak něco takového čekalo nás, akorát desetkrát horší. Šplháte se do úplně kolmého kopce, někde pět metrů za zády máte plíce a ve chvíli, kdy to vypadá, že to nejhorší máte za sebou, se to zhorší. A tak pořád dokola. Svět získá zlatý lem, v uších slyšíte tamtamy svých předků, čas se zpomalí, abyste si tu agónii mohli užívat co nejdéle. A jdete, jdete, protože nic jiného vám nezbývá. A asi po sedmnácti letech a pěti měsících to skončí a vy se objevíte buď na ARU, nebo u rozhledny, na kterou rozhodně nemáte náladu lézt. A všichni kolem vás se usmívají, protože jsou rádi, že to mají za sebou, že sice spálili tolik energie, jako obsahuje průměrné pole řepky a těch zbylých dvacet cosi kilometrů půjdou v zombie módu, ale už to bude převážně z kopce! A z kopce, pokud je dostatečně prudký, to jde samo, mnohdy i když nechcete. Občerstvení a štempl bylo v nedohlednu, tak jsme vyrazili dál.

Šlo se dobře, lesík, rovinky, mírné klesání. Do Lopenického sedla jsem se skutálel, neměl jsem totiž sílu brzdit a stromy, o které bych se mohl zpomalit, vyvrátil již někdo jiný. S vidinou svačiny jsem vystoupal i na Mikulčin vrch. Kdo byla Mikulka vám nepovím, hlavní je, že podobně jako já na vrcholu toho kopce vrhla, odtud ten název. Ladně jsme obešli narvanou chatu Jana a směle zamířili do chaty Lopata na tamní pověstné chlebové speciality.

Před Lopatou jsme dostali perník a razítko a za chvíli už jsme seděli u piva. Řeknu vám, takové pivo nepokazí žádný výlet. A to druhé je lepší než první. Pan servír nám doporučil polévku, rádi jsme si dali. Servíroval k ní chléb, který chutnal jako okurka a sem tam byl vyzdoben něčím zeleným, což bylo buď něco hodně zdravého, nebo hodně nezdravého. Nechtěli jsme to pokoušet a tak ošatka putovala zpátky do archivu, kde číhala na další potencionální oběti. Když jsme dojedli, dopili a zaplatili, zjistil jsem, že nemám nohy. Nevím kam zmizely. Cítil jsem je, to jo, nemohly být daleko. Všichni je cítili i přes otevřené okno a zaplý větrák, ale i když mozek poroučel „Vstaň!“, nohy nereagovaly. Nakonec mě kluci vyvlekli ven a kutáleli mě dolů po poli, směrem k Nivnici, startu i cíli této malé osobní tragédie. Zbývalo pouhých šestnáct kilometrů.

Cestou k poslední kontrole v Březové jsem prošel spirituální transformací. Chodit po vodě dokázal už Ježíš Kristus, ale chodit po tkáňovém moku se beztak nepoštěstilo ani jemu. Představte si to tak, že jste chovatel činčil a svým mazlíkům koupíte v rámci zvýšeného komfortu vodní postele. A pak si řeknete, že si nechcete činčily rozmazlit a tak si tyto postele přivážete na nohy, nazujete do bot a jdete. Tak přesně tak to bylo. Mé chodidla se změnila v obrovské puchýře, tudíž si naprosto přesně pamatuji každý krok z té nekonečné cesty, až jsem litoval, že jsem si to raději nehodil hned na Lopatě a nesnědl ten chleba.

V Březové jsme dostali razítko, tatranku, mohli jsme si opéct špekáček, ale to obnášelo udělat dva kroky ke stolu, pak pět k ohni, pak pět zpátky a sami vidíte, že to je naprosto zbytečných dvanáct kroků, takže opékat by šel jenom šílenec. Na minutu jsme se posadili do trávy, pak se dvacet minut pokoušeli zvednout, abychom vyrazili na posledních osm kiláků Vandrácké 50.

V lese jsme potkali místního legendárního občana jménem Jura. Jak jistě víte, není to první Jura o kterém je řeč a doteď si myslím, že je to nějaká reinkarnace v kombinaci s časovým paradoxem, nevím jak to vysvětlit, ale v tu chvíli to všechno dávalo smysl. Jura nám řekl, že nejlíp je u přehrady a že žáby jsou přes den tiché a řvou jen v noci a v noci to nevadí. V rozpoložení v jakém jsem byl to bylo jako požehnání od Dalajlámy. Šli jsme dál.

Cíl se zavíral v osm a dle mých propočtů jsem to neměl šanci stihnout, protože jsme měli na osm kiláků hodinu a půl a na nohou jsem měl obuté pořád ty hladové aligátoří mordy. Každý další ukazatel ukazoval delší vzdálenost než ten předchozí. Jurovy žáby v přehradě v Lubné se začaly ozývat a skutečně to nevadilo. Slunce zapadalo, stíny byly dlouhé a co bylo doposud světlé, bylo rázem černé. Táhli jsme se za sebou v podivné setrvačnosti, každý zanořený do sebe, oddaný cestě, smyslu, cíli a osudu.

A les vystřídalo pole a pole vystřídal asfalt. V Nivnici se rozsvítily lampy a z ničeho nic jsme byli v cíli, v čas, s pocitem neskutečna jsme si přebral pamětní list, zmuchlal ho do batohu, lehl si na chodník a zkolaboval. A už v tu chvíli jsem věděl s naprostou jistotou, že až se mě někdo příště zeptá, jestli půjdu Vandráckou 50, podívám se na něj, nasadím zamyšlený výraz a pak přikývnu.

Chtěl bych závěrem do nebe vynést organizátory této akce, protože přes masivní účast ani jednou neškobrtli. Nemám zkušenost s takovými akcemi, tohle byla první vlaštovka, ale ruku na srdce, startovné v řádu desetikorun, čtyři pěší trasy (20 km, 35 km, 46 km a 50 km) a dvě cyklo (50 km, 65 km), super atmosféra, možnost noclehu, zázemí, přístup… Wau. Akce, kterou udělali lidi pro lidi, udělali ji nadšením a srdcem a to se zase tak často nevidí. Lidé, vy co za to můžete, děkuji vám.