Exkurze - hororová povídka

Opět usedl ke stolu a vzal do ruky příbor. Napíchl na vidličku sousto krvavého steaku, který si ukrojil před třemi telefonáty, nabral k němu studené bramborové pyré a než zamířil k ústům, rozvrněl se mu implantát znovu.  

„Do háje,“ řekl a odhodil vidličku na talíř. „Já se dnes snad nenajím.“

Přijal hovor a zvedl se ze židle, nedokázal při telefonování sedět.

„Zdravím tě, Zlatníku, jistě že nerušíš.“ Pochodoval po kanceláři v obvyklém kruhu, který byl čitelný z prošlapaného koberce. „Ne ne, nic takového tady nemám, jen běžný sortiment... Chápu. Kdy máš tu oslavu? I Protektor? Neblázni... Říkám, že to chápu, ale nebyli jsem dlouho na lovu, ne ne, ani v mražácích... Jedl jsi vůbec něco z běžného sortimentu? Hodně jsme zapracovali na mutacích, ti kreténi nemůžou poznat co jsme udělali tady a co jsme dovezli z venku... Tak ať ti pitomci zruší omezení výstupu a nanosím ti toho tunu, jestli budeš chtít... No to ti nedám, to mám na chov... Ale kam bych došel, kdybych ti... Já chápu, že ti bude stačit jen jedna, ale... No to je sice pěkné, ale nepotřebuji další kredity. K čemu mi podle tebe budou? Spíš zavolej Protektorovi, když jste teď takový kamarádi, ať mi pustí jednotku ven a zase zpátky... No tak to nevím, jak ti pomoct... Jo, budu o tom přemýšlet, kdyby něco, dám vědět... Ahoj, ahoj.“

Pohodil hlavou a usadil se zpátky ke stolu. Zvedl vidličku a implantát se rozvrněl znovu.

„To už snad ani není možný,“ řekl a odsunul se od stolu. „Maruško? Pokouším se obědvat... Už? Však měli přijít až kolem jedné... Opravdu?“ Podíval se na hodiny a skutečně bylo čtvrt na dvě. „Ať jim udělají běžnou vstupní kontrolu, převezmu si je v hale... Jo, hned tam jdu.“

Zasunul židli ke stolu, oblékl si sako a odešel z kanceláře.

2.

„Tak vás vítám v našem podniku,“ řekl a familiérně otevřel náruč. Nečekal, že mu do ní někdo skočí, i když jeho syn Sam by to před pár lety určitě udělal. Jenže teď měl Sam tvář plnou akné, zcela jiný účes, hlas i vztah ke svému otci. Stál tam, mezi svými vrstevníky a vypadal nervózně.

„Pane řediteli, je nám velkou ctí, že jste nás pozval sem k vám do podniku, ani ve snu by mě nenapadlo, že nás tady přivítáte přímo vy osobně. Je mi velkou ctí... Veselá, učitelka humanitních věd.“

Třásla mu rukou, nesympatická ženská nesymetrických tvarů, s podivným účesem, zmalovanou pusou a oční vadou, která jí nasměřovala každé oko jinam.

„I mě těší, paní Veselá. Jmenuji se Alois Stein. A nejen že jsem vás přišel přivítat, budu se vám i po celou dobu dnešní exkurze osobně věnovat.“

„Jste úžasný. Sam o vás tolik vyprávěl.“

To dost pochybuji. Podíval se na syna a ten skutečně vypadal, že by se nejraději někam propadl. Telecí roky, všichni jsme byli takoví, když jsme měli konfrontovat svou nově uvědomělou nespoutanost s přítomností vrstevníků a rodičovské autority.

„Dovolte mi, abych vám představila své studenty humanitních věd, spolužáky vašeho Sama. Jsem jejich učitelka a všichni se na dnešní den velmi těšili. Pro mnohé jste příkladným člověkem, chtěli by také sloužit panu Protektorovi Ježíši Kristovi v tak významné funkci, jakou zastáváte vy, někteří, podle toho co jsem zaslechla, by chtěli také pracovat ve vašem masokombinátu.“

Přejel je pohledem. Pět chlapců, pět děvčat ve školních úborech, kteří byli rádi, že se ulili z nudy školní lavice. Na klopách měli identifikační štítky s číslem a zabudovaným čipem, byly podobné tomu, jaký měl on sám, jen nebyly fialové, nýbrž oranžové. Sam kroutil očima při slovech své učitelky, měl číslo sedm.

„Vítám vás tady u nás v masokombinátu, chlapci a děvčata, omlouvám se, že jsem vás nemohl přijmout víc, ale máme tady striktní pravidla, kterými se musíme řídit, málokomu je povoleno navštívit toto místo, tak jako dnes vám, snad nám vaši spolužáci prominou...“

„Toto jsou nejlepší žáci naší školy, pane řediteli. Všichni jsou prověření, jsou seznámeni s bezpečnostními stanovami vašeho podniku, věnovali jsme tomu speciální hodinu ještě ve škole, navíc pánové ve vstupu nás instruovali jak se máme chovat.“

„Tak to velmi rád slyším,“ řekl a pokýval hlavou. „Zároveň se vám omlouvám za dočasné vypnutí vašich implantátů. Není dovoleno zde pořizovat jakékoliv záznamy. Navíc jste vázáni mlčenlivostí. Chci vás požádat, ať to neberete na lehkou váhu. Při odchodu vám naše technické oddělení zprovozní implantáty a nahraje vám speciální software, který bude na vaši mlčenlivost dohlížet. Případné porušení bývá rychle odhaleno i potrestáno. Ale s tím vším jste již seznámeni.“ Mládež pokývala hlavami. „Výborně, tak se můžeme pustit do práce. Jedl někdo z vás někdy maso?“

Přihlásila se učitelka a jedna dívka, sympatická blondýnka. Sam se nepřihlásil, i když ho měl na talíři každou neděli.

„Mohu vědět při jaké příležitosti?“

Slova se chopila učitelka. „Byla jsem za své zásluhy při vzdělávání mládeže se svým mužem pozvána na novoroční hostinu, kterou pořádal sám pan Protektor Ježíš Kristus, sice na ní pronášel přípitek jen jeho hologram, jelikož musel do jiného distritku v rámci protektorátu, ale servírovali tam různé pochoutky, dokonce i pečené maso.“

„A ty děvče? Jak se jmenuješ?“ Měla číslo dva.

„Jmenuji se Máša, chci vám pane Steine poděkovat, že jste nás přijal. Hodně jsem o tomto místě přemýšlela, ráda bych tady pracovala. Maso jsem ochutnala když jsem byla ještě dítě, můj otec je agent trestní policie a za jednu povedenou akci jim dal pan Protektor každému kilo a půl masa. Pamatuji si jak to voní, když se peče. Chuť jsem již zapomněla.“

„Tak to mám pro tebe, milá Mášo, dobrá zprávu. Mám dobrou zprávu pro vás pro všechny. Dnes maso ochutnáte.“

Sam zakroutil očima a z rohu haly se ozvaly kroky tvrdých, dámských podpatků. Všichni se tím směrem otočili a spatřili útlou, milou dámu v modrém, zaměstnaneckém kostýmku, jak tlačí nerezový vozík směrem k nim.

„To je snad sen,“ řekla učitelka a Stein postřehl, že musela polknout sliny, kterými se jí zničeho nic zaplnila ústa. Vzpomněl si na svůj nesnědený oběd v kanceláři na stole.

„Počkejte, to nám vezou na tom vozíku opravdové maso?“ zeptal se nevěřícně pihami pokrytý chlapec s číslem šest.

„Jistě, jak jinak začít prohlídku, než ochutnávkou plodů naší práce?“

„Děkujeme, pane řediteli, děti, poděkujte panu řediteli,“ chrlila učitelka a celá se třásla vzrušením.

„Děkujeme, děkujeme.“

„Děkujeme pane řediteli,“ řekl Sam a Stein jej šťouchl do ramene. Snad jej to trochu uvolnilo.

Vozík zastavil přímo před nimi a skupinka jej obestoupila. Nikdo se však neodvážil nadzvednout poklop, ve kterém se odrážela všechna světla v hale a jejich vzrušené obličeje.

„Dřív, snad ještě chvíli po první vlně Velkého ekologického kolapsu, lidé chovali zvěř, vepře, skot, drůbež, ryby... všemožnou zvěř určenou právě ke konzumaci. A jejich konzumace byla běžná, každý, i největší chudák si mohl dovolit jíst maso. Ale to jistě víte z hodin tady paní učitelky...“

„Jistě, jistě, mluvili jsme o tom mnohokrát. I o zvěři, která tehdy žila mimo distrikty... V textech to je i s obrázky. Vše sloužilo k potravě. Jako zdroj bílkovin, vitamínů...“

„Tudíž jistě víte, co způsobila druhá a třetí vlna Velké ekologického kolapsu?“

„To ví každý,“ řekl chlapec s číslem pět.

„Přesně tak. To ví každý. Všichni to máme každý den na talíři. Chemické jídlo, v laboratoři vytvořené bílkoviny, sacharidy, které chutnají tak jak chutnají. Dříve bylo jídlo... pestré. Planeta byla modrá a zelená. Vše bylo k jídlu. Dnes, pokud byste z nějakého důvodu opustili distrikt, dostali se za brány, štíty a zářiče, našli byste jedovatou krajinu. Vše co tam roste, vše co tam žije je toxické, nepoddajné, nejedlé, nebezpečné. Dnes jsme rádi, když vypěstujeme pod zářiči trochu brambor a kukuřice. V některých distriktech, v Novém Stalingradu například, vypěstovali dokonce fazole. No a my tady pěstujeme maso, opravdové maso, které se dá srovnat s tím, co lidé jedli dříve. Jsme jediný masokombinát na světě, chlouba našeho Protektora, který k jeho vybudování vyvinul nemálo úsilí. Zaměstnáváme nejchytřejší hlavy na světě, pracujeme dnem a nocí, abychom mohli přinést něco, co se nebude jíst z povinnosti, ale pro radost z jídla, s chuťovým zážitkem, tak jak se jedlo kdysi a zároveň to bude zdravé, vyvážené a tělu prospěšné.“

„A myslíte, pane řediteli, že se někdy podaří, aby bylo maso pro všechny, ne jen pro elity našeho národa?“ zeptal se chlapec číslo pět.

„Kryštofe! Co říkal pan Protektor?“ zeptala se učitelka přísným hlasem.

„Že bude pro všechny,“ odpověděl chlapec.

„Tak proč se tak pitomě ptáš. Omlouvám se, pane řediteli, vypadají sice dospěle, ale jsou to stále jen nerozumné děti...“

„V pořádku, není důvod se omlouvat. Chlapec má pravdu. Trvá to. Snad při dnešní prohlídce zjistíte, že to není zase tak jednoduché. Snažíme se. Usilujeme... Když si uvědomíte, že před dvaceti lety ještě maso nikdo nejedl a dnes...“

Chytil poklop za úchyt a kouzelnickým pohybem jej zvedl nad hlavu. Skupinkou projelo trhnutí.

Na talíři bylo několik kousků pečeného masa. Jeho vůně se rozletěla halou na všechny směry, nasávali ji nosem jako něco neskutečného a aniž si to uvědomovali, v jejich mozcích se spustilo něco divokého, přirozeně lidského a téměř zapomenutého.

„Smíme... smíme...“

„Nabídněte si k laskavému ochutnání.“

Nabídli si, neostýchali se. I Sam si nabídl. Jedli. Výrazy ve tvářích se jim proměnily a jejich oči získaly nový lesk. Jen jedna dívka nejedla. Pozorovala obličeje svých spolužáků se stejnou fascinací, s jakou je pozoroval Stein, dokud si nepovšiml právě té dívky, která od vozíku ustoupila. Měla číslo devět.

„Ty neochutnáš, děvče?“

„Ne, děkuji, jsem najedená.“

Všimla si toho učitelka, možná chtěla něco říct, ale tichá kalkulace jí raději dostala další sousto do úst. Slova mohou přijít kdykoliv potom, jenže maso... maso...

„Není to o najedení,“ řekl Stein. „Je to o ochutnání něčeho s božskou podstatou.“

Pozoroval dívku, výraz v její tváři a nebyl si jistý, jestli tam vidí opovržení, nebo si ho tam vidět přeje.

Měli být všichni prověření, měli být všichni věrní. Kodexy čisté, kvalitní rodokmeny, nezpochybnitelná rasa... tak proč nejí?

„Nemám chuť,“ řekla dívka. „Dám si třeba příště.“
„Ale nějaké příště být nemusí,“ řekl Stein.

„Pan Protektor říkal, že maso bude pro všechny, věřím jeho slovům,“ řekla dívka a Stein pokýval hlavou. Zaktivoval implantát, aby podrobně naskenoval její obličej. Poslal jej bezpečnostním technikům s pokynem, ať projedou kopii jejího implantátu, kterou před pár minutami udělali. To poslední, co by si představoval ve svém království, byla malá potížistka.

„Její smůla, pane řediteli,“ řekla učitelka s plnou, mastnou pusou. „Jak říkám, někteří ještě mentálně nedorostli svá těla.“

Pokýval hlavou.

„To byla krkovice, tati?“ zeptal se Sam, který vycítil příležitost posunout se na žebříčku školní popularity.
„Ano, přesně tak. Naše vlastní výroba. Nejvyšší kvalita. Chutnala.“

„Bylo to...“

„Bylo to...“

„Bylo to...“ Hledal jeden přes druhého správné slovo. Stein položil poklop na prázdný talíř a pokynul dámě, že může opět odvést vozíček do kuchyně.

„Pane řediteli, byl to jeden z nejlepších zážitků našeho života. Děkujeme. Děti, poděkujte panu řediteli,“ řekla učitelka a všichni studenti, kteří si zrovna neolizovali prsty, poděkovali.

„Nemáte zač. A teď se půjdeme podívat, jak tu dobrotu vyrábíme. Následujte mě,“ řekl a zamířil k velkým, bezpečnostním vratům, které vedly do útrob areálu. A z bezpečnostního přišla odpověď, že tvář dívky se nevyskytuje v žádném materiálu souvisejícím s podvratnou činností, ani její implantát neobsahuje nic závadného. Oddechl si.

3.

Samovi otrnulo. Nesl se jako hovno na lopatě, znal prostředí a hýřil nevhodným ostrovtipem, který štěbetavě rozděloval mezi svoje spolužáky.

„Počkejte na dojičky, to je paráda, to budete čumět,“ zaslechl Stein, ale nereagoval.

Prošli dlouhou, mírně se svažující chodbou, protože celý komplex byl zapuštěný do země na samém okraji distriktu, aby neutrpěl ztráty při případném výpadku štítů či zářičů. Celý byl ponořen do skály a betonu, aby se nic nezvaného nedostalo dovnitř, ani ven.

Dveře se před nimi neslyšně otevíraly, kdykoliv k nim přistoupily. Na stranách sice byly scannery implantátů, ale Steinovi stačila jeho karta, jako jediná dokázala otevřít všechny dveře v komplexu.

Zastavili až před dveřmi s nápisem „Sádelná plemena“.

„... takové špekouny si nedovedete představit. Je mi z nich na blití, jen je vidím,“ zaslechl právě Sama a zakroutil hlavou.

„Představení začíná,“ řekl a otevřel dveře. Do nosů je udeřil zápach, ze kterého nebylo daleko ke zvracení. Byl to pot, pyžmo, moč, výkaly a typický zápach střevočervů. Postřehl výrazy v jejich tvářích.

„Tohle oddělení je otevřený chov, proto cítíte, to co cítíte. Brzy si na to zvyknete. Pokud by se někomu dělalo nevolno, ať se vrátí na chodbu a počká tam na nás.“

Pak vstoupili dovnitř, všichni až na devítku, která s vytřeštěnýma očima odcouvala ode dveří a opřela se o studenou stěnu.

Ona má jen slabý žaludek, napadlo Steina a vešel se skupinkou devíti odrostlých dětí a jedné nevkusné učitelky do uličky, mezi jednotlivými chlívy.

4.

Prohlídka oddělení sádelných plemen udělala hostům mnohem menší potěšení, než ochutnávka masa jednoho z nich. Jedna dívka dokonce vrhla drahocenné občerstvení na hřbet obyvatele chlívku.

„Zde jsou jen samci, jak račte vidět a jsou obrovští. Jejich končetiny jsou zapuštěny do podlahy, aby se zabránilo pohybu. Pohyb, jak je známo, pálí kalorie a to si tady nepřejeme. Potrava k nim putuje skrz zásobní systém tady nahoře.“ Stein ukázal na rezavou rouru nad uličkou. „Račte si všimnout, že nad každým chlívem je udělám vývod v podobě gumové hadice. Ta jim vede přímo do žaludku a neustále jej plní. Umisťují se sem v šestém roce života, jateční váha je 350 kilogramů a dosahují jí kolem devátého roku. Pokud u nás chcete pracovat a nebaví vás učení, mám pro vás dobrou zprávu, můžete i tak. Za půl hodiny sem přijde směna, která bude hadicí splachovat veškeré výkaly a sbírat střevočervy.“

Učitelka si držela na ústech kapesníček, byla rázem nějaká odulá a bledá.

„Hele, tomuto se tam mrskají hned tři a jsou to skutečně obři,“ křikl Sam a ukázal do jednoho chlívu.

Všichni samci k nim byli otočení zadkem, ale tento dokázal natočit hlavu tak, aby mohl pohlédnout na návštěvu. Hosté si zase mohli prohlédnout jeho malinké, dementní očička a hadici, která mu nedovolila zavřít ústa. Mezi nohama měl hromadu výkalů a v nich se mrskali střevočervi, bílé, slepé válce tloušťky lidské pěsti, délky dvou.

„To v nich pěstujete schválně ty červy?“ zeptala se jedna z dívek.

„Jak je známo, jsou to paraziti, čas od času je má každý, ale u sádelných plemen dorůstají těchto rozměrů. Pokud se správně upraví, jsou poživatelní, možná je mnozí z vás jíte, každopádně prodávají se dobře, takže jsou podpůrným prostředkem, který přispívá na stravu těmto kouskům,“ řekl Stein a ukázal kolem sebe. „Těžko si to představit, ale jsou to tuny a tuny potravy, která se v nich ztratí. Zpracováváme z nich všechno, ale hlavním přínosem je tuk. Vidíte, že ho mají požehnaně. Používá se v potravinářství i v kosmetice. Dále je z nich maso, i to, které jste ochutnali. Prodáváme jejich kůže k dalšímu zpracování. Patrně jste si všimli, že někteří jsou bez genitálu, jiní v plné výbavě. Od těch geneticky vhodných odebíráme sperma a oplodňujeme jimi dojičky. Z kostí se vyrábí mýdlo a zubní pasta. Nic nepřijde nazbyt. Nyní zvažujeme, že začneme odsávat jejich flatus... větry, prdy, jak říkáte vy. Jak sami můžete slyšet a cítit, jejich produkce je vskutku vydatná, obsahují větší množství vodíku a metanu, pro které bychom měli další využití. Takže kdo ví, třeba za pár týdnů jim do těla nepovede jedna hadice, ale hned dvě.“

„Jak je možné, že si tu hadici nepřekousnou?“

„Nemají zuby. Jsou to mutanti, jeden jako druhý, nemají charakter, mozkovou aktivitu na minimu, naši inženýři neustále pracují na jejich vývoji. Rodí se bez zubů a bez zubů zůstávají, dokud je nezpracujeme. Napadla někoho další otázka?“

„Mohli bychom jít někam, kde to tak nesmrdí?“

„To je nápad dne,“ řekl Stein a usmál se. „Pojďme odtud. Stejně zde již není nic zajímavého k vidění.“

Vrátili se na chodbu.

5.

„Proč jsi nešla s námi, Světlano?“ zeptala se učitelka devítky, která stála opodál a pozorovala špičky svých bot.

„Ten zápach není pro každý žaludek,“ řekl Stein. „I Sam tam dlouho nechtěl vkročit.“

„To není pravda,“ ohradil se mladík. „Nechtěl jsi mě tam pustit. Chodíval jsem tam po nich střílet prakem. Vždy když jsem se trefil, tak začali...“
„To stačí, Same, stačí...“

Sam si založil ruce na hrudníku.

„Nepřijde mi to v pořádku,“ řekla devítka.

„A co ti nepřijde v pořádku?“ zeptal se Stein.

„Takhle bez kousku úcty a respektu chovat jiné lidi na jídlo.“

Studenti se rozřechtali.

A je to tady! Stein přepojil záznam ze svého implantátu na bezpečnostní oddělení.

„Co to říkáš, Světlano! O tomhle si ještě promluvíme!“ vykřikla učitelka, ve tváři rudá skoro jako rtěnka, kterou si zmalovala ústa.

„V klidu tati, ona je furt taková přecitlivělá blbka.“

„Sám jsi blbka,“ řekla devítka a učitelka se napřáhla, snad aby jí jednu vrazila.

„V pořádku, paní učitelko, to je takový postoj určité minority obyvatelstva, se kterým se potýkáme od počátku, co nás pan Protektor pověřil vybudováním našeho masokombinátu. Násilím to nevyřešíme, pomůže jen osvěta. Zkusím té nebohé dívce vysvětlit, jak se věci mají, pokud dovolíte,“ řekl Stein a upravil si vázanku.

„Jistě, jste tak šlechetný, pane řediteli.“

„Světlano, můžu tě tak oslovovat?“

Pokývala hlavou.

„Nejsou to lidé, ale zvířata, to za prvé...“

„Vypadají jako lidé,“ řekla devítka.

„To je ale kráva,“ řekl Sam.

„Same, ty mlč. Světlano, vypadají tak, ale nejsou jako ty, nebo já. Je pravdou, že jejich prapůvod můžeš vystopovat někam do pustin za naším distriktem a sama jsi určitě viděla, jak vypadají potomci takzvaných lidí, kteří byli v průběhu kolapsů mimo kryty. Navíc počínaje jejich DNA, konče jejich morfologií, vše bylo změněno. Nedisponují pamětí, jejich inteligence je hluboko pod hranicí debility. Máme k dispozici několik nezávislých studií, které zcela vylučují jejich schopnost sebeuvědomění. Nazývat je lidmi je skutečně přehnané, navíc určitě víš, jak se k takovým věcem staví pan Protektor.“
„Nechává napravovat všechny, kdo s ním nesouhlasí.“

„Přesně tak ty huso,“ řekla učitelka. „Vystavuješ sebe a své věrné rodiče nápravě.“

Dívka se rozplakala.

„To je kráva,“ řekl znovu Sam.

„Světlano, mohu ti dát své slovo, že tady nikdo netrpí, s nikým není zacházeno nactiutrhačně, nebo nedůstojně. Nedovolili bychom si tady držet kohokoliv, kdo vykazuje lidské emoční či mentální rysy. Navíc, lidské tělo není schopné trávit lidské maso, bylo by to jedovaté, ale nikdo není intoxikován. Vše je v pořádku, je to tak přirozené. O tvém problému všichni pomlčíme, nikdo ho nebudeme produkovat dál, na to osobně dohlédnu, ale ty musíš na oplátku slíbit, že se uvnitř vyrovnáš se svými běsy a budeš se chovat jako věrný občan naší společnosti. Jen díky panu Protektorovi Ježíši Kristovi žiješ v bezpečí zářičů, nemusíš bojovat o život, jediné co vůči němu můžeš projevit je vděčnost. Ano?“

„Ano.“

„Dobrá,“ řekl Stein. „Půjdeme dál a budeme se všichni chovat tak, jako by šel pan Protektor s námi.“

6.

Celou cestou k „dojičkám“ do něj učitelka klavírovala své omluvy. „Jsem přesvědčená o věrnosti její rodiny, dosahuje ve škole nadprůměrných výsledků, s básní o panu Protektorovi se umístila ve finále všech škol...“, Stein přikyvoval a posílal skrz implantát příkazy na všechny strany. Ověřte její původ. Dostaňte se k zálohám implantátů jejích příbuzných. Zjistěte, zda mají v rodině někoho důležitého, zda se s někým takovým stýkají.

„A jsme tady,“ řekl a dveře s nápisem „Dojičky“ se před nimi otevřely. Nyní je žádný zápach nepřepadl.

„To teprve něco uvidíte,“ řekl Sam. „Parádní kozičky...“

„Myslel jsem, že mluvíš o svém akné,“ usadil ho Stein a všichni se zasmáli. Sam se na něj podíval svým zlým pohledem, potom zrudl a sklonil zrak.

Místnost byla plná skleněných sloupců a v nich, v modrém gelu, se jako víly z jiného světa vznášely těla dojiček.

„Nejsou při vědomí,“ řekl Stein směrem k devítce. „Jejich vědomí spí sladkým spánkem, jejich těla fungují. Rodí mláďata, díky genetickému inženýrství se nám podařilo zajistit tři porody do roka, ale to není konečná meta. Jeden vrh má v průměru pět mláďat, které jdou ihned na jiné oddělení, kam se podíváme za chvíli. To co je důležité zde, je laktace. Když jsme začínali, dávala nám každá z nich něco kolem litru denně. Nyní jsme se dostali k průměru dvanáct litrů za den...“

„Fascinující,“ řekla učitelka a i dívky uznale pokývaly hlavou. Chlapci sledovali pulzující hadice začínající na prsou dojiček, končící ve stropě. Další hadičky jim vedly do nosu, další do úst, další do močové trubice, další do konečníku. Ve vagínách měly zastrčeny podivné přístroje zakončené diodou. U každé blikala jinou barvou.

„Také jste si mohli všimnout, že všechny jsou v určité fázi březosti. Každý sloupec je pohyblivý, když zaznamenáme porodní stahy, odvezeme si ji vedle a tam z ní mláďata vytáhneme. Nemohu vás tam vzít kvůli sterilnímu prostředí. Otázky?“

„Kde berete vhodné kusy na dojičky?“

„Většinou si je sami vybíráme z mláďat, která jsou pro toto vhodná. Tudíž je držíme izolovaně od masných kusů, staráme se o ně a zhruba v osmi letech je umístíme do válce, kde začne jejich produkce. Než se dostanou do tempa, trvá to ještě rok či dva, ale pak fungují jako hodinky, každá zhruba sedm let. Pak je vyměníme.“

„Jak to hlídáte, aby nedocházelo k degeneracím?“ zeptala se sympatická dívka Máša s číslem dvě. Steinovi se líbila, dokázal si ji představit jako partnerku, pro svého syna. Byla pěkná, milá a chytrá.

„Vše hlídají samozřejmě čipy. Každé DNA je zkontrolováno, vše zbytečné odstraněno, vše chybějící doplněno. Máme to pod kontrolou. Navíc nám pan Protektor občas umožní výpravu za hranici distriktu, abychom přivezli nový materiál a tím se vyhnuli případným komplikacím.“

Postřehl, že devítka otevřela pusu, ale pak ji zase zavřela.

Hodná holka. Hodná. Však my už si na tebe dáme pozor.

Z implantátu zjistil, že devítka Světlana má matku šičku a otec pracuje u kanalizací. Žijí na okraji distriktu, ve špinavé části zvané Holubník. V dětství prodělala transplantaci jater, protože ty její byly zmutované. Dá se tedy předpokládat v některé větvi mimodistriktský původ. Prastrýc dívky Světlany byl hráčem na kontrabas, bavil smetánku a přátelil se se soudcem Ignácem I., který je již dvanáct let po smrti, aniž by po sobě zanechal potomka. Žádný další významný občan se v okolí nevyskytoval.

Jak tedy může chodit na tak drahou školu?

„Tak mě napadá, kdo z vás již ochutnal mléko?“

Přihlásili se téměř všichni.

„Kdo má chuť, tady jsou poháry, z tohoto kohoutu neteče voda, ale čerstvé, teplé mléko. Ať chutná!“

A nastalo vzrušení, které se podobalo tomu z masa. Pili všichni kromě devítky.

7.

„Tohle jsou naše mláďata,“ řekl Stein a ukázal na průhledné, hranaté boxy všude kolem. „Jsou vyhřívané na teplotu lidského těla, gel v nich je jako obláček. V první řadě můžete vidět dnešní a včerejší přírůstky, dál jsou starší.“

Jak místnost pokračovala, boxy se zvětšovaly. V prvních byla malá miminka, která vypadala obvykle, na konci byli otesánci s nezvykle vyvinutými masnými partiemi.

„Urychlujeme co se dá. Jateční váha je kolem patnácti kilogramů. Minimum tuku, maximum masa. Je to nejdražší maso, které vyrábíme. Nyní se snažíme omezit chemii a zároveň zachovat růstovou progresi, vážně hlavolam, to mi věřte.“

„Jak dlouho trvá, než takto vyrostou?“ zeptal se pihovatý chlapec s číslem šest.

„Nyní to děláme za padesát sedm dní.“

Skupinka udiveně vydechla a učitelka zatleskala.

„Ale dokážeme to i za méně. Za třicet, například. Jenže je to na tom mase znát. Struktura, chuť, tam se to podepíše. Ale neustále se zlepšujeme, to mi můžete věřit. Jestli nemáte další otázky, půjdeme se podívat do oddělení výseku...“

„A co je za těmito dveřmi?“ zeptala se devítka. Namířila pohled na velké dveře bez nápisu.

„Tam chováme kusy, které se hodí na jiné věci, než na maso. Jako například rodičky, nebo adepty na sádlo. Také je tam izolace, kde držíme divoké, než je zbavíme infekcí a toxicity a můžeme je zapojit do programu. Není tam nic zajímavého k vidění, nechtěl jsem vás tím nudit.“
„Chtěla bych se tam podívat,“ řekla devítka a učitelka rudla.

„Ale...“
„Také bych se tam chtěla podívat,“ řekla sympatická Máša a bylo rozhodnuto.

8.

Byly to průhledné krychle, cely o velikosti dva krát dva metry. Do každé krychle vedly dveře, byly odvětrávané, vyhřívané, mírně orosené. Na podlaze ze síťoviny ležely nahé děti, mrskaly končetinami a koulely očima směrem k příchozím. Chlapci i dívky dohromady. Tři až pět na celu.

„To je všechno. Potřebu konají na zem, nevypadají tak, ale pořád to jsou zvířata. Dvakrát denně se to automaticky splachuje. Tamhle mají vodu na pití, z tamté hadice si mohou cucnout výživy. Nevím co více by vás mohlo zajímat.“

„Proč je tamta dívka sama?“ zeptala se devítka.

„Která? Jo, tamta. Protože je divoká, z oblasti mimo distrikt.“ Devítka zamířila k její cele. Dívka jako jediná neležela na podlaze, nýbrž stála. A když se Světlana a zástup spolužáků blížili ke sklu, blížila se i ona. Mohla mít tak šest let, tělo měla plné podlitin a šrámů. A v očích měla něco strašně povědomého. Něco téměř lidského, co by se klidně dalo nazvat intelektem, za to by Světlana dala ruku do ohně.

„Musí být sama, protože je v izolaci. Nemocná, prolezlá parazity, nasáklá radioaktivitou jako houba. Ale neboj, pracujeme na ní. Měli bychom odtud jít do toho výseku. Čas se krátí.“

„Nevypadá jako někdo bez rozumu,“ řekla devítka.

„Já už toho mám dost! Za tohle...“ křikla učitelka, ale Stein ji mávnutím ruky umlčel.

„Nevypadá, ale je, Světlano. Nelhal bych ti. Nemám k tomu důvod. Není v ní o nic víc člověka, než v těch sádelnatcích, nebo dojičkách.“

„Vždyť mluví,“ řekla Světlana. „Něco se nám snaží říct, ale my to neslyšíme přes tu stěnu.“

„Nemluví. Jak by mohla mluvit, do háje? Jen otevírá pusu. Vidí že to děláme my, tak to dělá taky. Co na tom pořád nechápeš! A teď odchod. Už mě to taky dopálilo.“

„Tohle si slízneš, Světlano!“ křikla učitelka a zaryla své ošklivé, zažloutlé nehty dívce do předloktí. Táhla ji pryč, na chvostu skupinky a než opustili místnost, Světlana se naposledy otočila a těsně před tím, než se dveře zavřely, uviděla něco, co jí dalo jistotu.

„Ona je jako my,“ zašeptala a učitelka se k ní otočila. V obličeji měla jen zlobu. „Dýchla na sklo a něco na něj psala. Písmena. Neměla by tady být, měli bychom jí pomoct.“

Stein se otočil, mžikem se ke Světlaně přihnal a přitiskl jí ke zdi.
„Tak poslouchej, holubičko, tohle už je trochu moc,“ šeptl jí do ucha. „Co si o sobě myslíš, takhle nás tady obviňovat ze špinavostí?“

„Já... já se omlouvám, nechtěla jsem, ale ta holka...“

„Zapomeň na ni! Slyšíš! Už ani slovo. Budeš tady stát a čekat, až se vrátíme z oddělení výseku. Pak půjdeme společně zpátky a navždy zmizíš z tohoto místa. Budeš držet jazyk za zuby, jinak víš co přijde?“

„Náprava,“ řekla Světlana.

„Přesně tak. Náprava,“ řekl Stein a odtáhl se od dívky. Byl zadýchaný, rudý, rozčilený. „Čekej tady, ostatní za mnou.“ Zavelel Stein a skupinka odešla.

9.

K výseku se šlo lomenou chodbou a první dveře byly až na jejím konci. Jenomže se neotevřely, tak do nich Stein málem narazil. Sáhl rukou po svém fialovém, ředitelském identifikačním štítku, ale nenahmátl jej.

„Nějaký problém?“ zeptala se učitelka.

„To bych řekl.“ Stein se rozběhl chodbou zpět a skupinka mu byla v patách.

Poplach! Poplach na oddělení izolace. Neoprávněné vniknutí! vysílal přes implantát a chodba se rudě rozblikala.

10.

Když doběhli k izolacím, byly dveře dokořán. Proběhl jimi a uviděl, že dokořán jsou i dveře do cely divoké a divoká v nich nebyla. Ležela zhruba uprostřed místnosti a z díry v hlavě se jí ještě kouřilo. Devítka se krčila v rohu místnosti a pořád dokola opakovala: „Ona mluvila, bože, ona opravdu mluvila.“ Pracovník ochranky jí mířil pulzní pistolí na hlavu.

„Nestřílej!“ křikl Stein a nečekaně lehce se otočil na patě, aby ze dveří vytlačil učitelku a její školní stádečko, které mručelo a bučelo překvapením.

„Odtud, ven, otevřela celu divoké, hrozí intoxikace!“ křičel na ně Stein a tlačil je ze dveří dál do chodby.

Učitelka byla bledá jako smrtka, snad jí zbledla i rtěnka a i když se o to snažila, nevymáčkla ze sebe ani slovo.

11.

Stáli u východu z komplexu a čekali, až bezpečnostní technik provede kontrolu toxikace organismu u posledního studenta.

„Mrzí mě, že jste neviděli výsek,“ řekl Stein. „Už se vám to patrně nikdy nepoštěstí, něco mi říká, že po tom dnešním extempore jste byli na nějakou dobu poslední exkurze, co jsme tady měli.“

„Moc se omlouvám za to co se stalo,“ řekla znovu učitelka a vypadalo to, že jí je do breku. „Vůbec si nedokážu vysvětlit jak... proč... zrovna ona...“

„V pořádku,“ zopakoval Stein.

„Co s ní teď bude?“

„Se Světlanou? Co by s ní mělo být? Budeme ji mít chvíli na pozorování, zda se u ní náhodou nerozvine nějaká choroba, nebo projev intoxikace. A pokud nerozvine, pustíme ji za pár dní domů.“

„A pokud rozvine?“ zeptala se sympatická Máša.

„Nechci tady malovat černé scénáře, ale jste chytrá dívka, tak asi tušíte, že lidský organismus není připravený ustát cokoliv z toho, co v sobě mají divocí...“

Máša přikývla.
„Hlavně že se nenakazil nikdo z vás,“ řekl Stein a usmál se. „Přesto uděláme nejlépe, když o tom všichni pomlčíme. S rodiči slečny Světlany to vyřídí mí lidé. Takže není důvod komukoliv cokoliv říkat. Pamatujte, monitorujeme vás. Dali jste nám souhlas. Chápeme se?“

„Jistě,“ řekla učitelka.

„Jistě,“ řekli studenti.

„Ale tátovi to říct můžu, ne?“ zeptal se Sam.

„Ty jediný ano,“ řekl Stein a všichni se zasmáli.

12.

V kanceláři si nalil sklenici vody a celou ji vypil. Pak si svlékl sako a usadil se na židli ke svému obědu. Zvedl vidličku se soustem masa a pak ji zase odložil na talíř, odsunul se od stolu a vyrazil po své telefonické trase.

„Zlatníku? No já, kdos myslel? Tak hele, mám to pro tebe... nekecám. Dva kusy... dohromady tak sedmdesát kilo... jak nic moc, no divočina a pak jedno překvapení, to budeš hledět... vyčaroval jsem je... ha ha ha... no menší vzpouru jsem tady měl... ne, to přitlač, exkluzivní materiál, však uvidíš. Ale přijeď si co nejdřív, ještě dneska... jo, jedna je mrtvá, pulsní pistole do hlavy. Ne, druhá je živá... Ok, tak za hodinu a půl ti je hodím na rampu. Ahoj, ahoj.“

A pak se znovu usadil a konečně snědl oběd.