"Její Veličensto královna Alžběta II. udělí audienci prezidentu republiky a jeho manželce." Napsal dnes hradní mluvčí na twitter. Proto jsem si přečetl články na toto téma. Proto jsem si přečetl i diskuze pod nimi.
A je to vážně zajímavé. Ruku na srdce, co vás napadlo jako první, když jste se tu novinu dozvěděli? Pokud nic, blahopřeji, vyhráli jste. Mě napadlo: "To bude zase ostuda." A nejsem jediný. Tato obava byla v diskuzích běžná. Nejde o to, že bychom panu prezidentovi nedůvěřovali. Jde spíše o to, že už ho známe. Že už jsme ho viděli v praxi. Víme jak mluví, co říká a že česky je to hrozné, ale anglicky ještě horší. Přijde včas? Bude líbat královnu na ústa? Bude střízlivý? Bude se ptát po popelníku? Bude dělat aligátora? Bude mluvit slušně? Bude mluvit důstojně? Tyto otázky zodpoví čas, v pátek bude jasno.
Další četnou obavou je, zda to pan prezident ustojí. "Snad ho královna podepře, až na ni bude padat." Nemyslím, že by to byl zlý názor. Ono to z těch různých videí, ve kterých účinkuje, vypadá, že se chystá do lehu častěji, než je zdrávo. Naštěstí je vždy poblíž někdo, na koho se může zavěsit. Věřím informacím, že zdravotní stav pana prezidenta je stejný jako před jeho prvním zvolením do funkce, že je vitální, silný a čiperný, tudíž tady problém nenastane. Navíc, proti jednadevadesátileté královně je vlastně ještě mladík.
Lidé mají strach, že pan prezident bude mluvit anglicky. Já chápu, že Miloš Zeman mluví anglicky bravurně, má správný akcent, otevřený a žoviální, jakoby mu v koutku úst visela cigareta a za dásní odpočívala bablbam. Navíc už dlouho nevyšel od MC Milosh nový song, takže by se hodilo uvařit nový materiál, ale jak praví klasik: "Dýr kvín, dů jů nou vot is pasy?" God save the Queen.
No a pak je tam spousta dalších více čí méně hrozných reakcí, které sem nebudu ani psát. Připadne vám to v pořádku, že náš prezident evokuje takové myšlenkové a emotivní pochody?
A teď z jiné strany.
Před pár týdny jsem maloval v jedné vesničce na východě Čech. Po malování jsem si zašel do tamní typicky vesnické hospůdky na pivo, procházel jsem dvorkem, kde na schodě seděl špinavý, opilý, pochcaný dědek. A když jsem šel kolem něj, říká mi:
Koupil bys mi pivo?
A proč si ho nekoupíte sám?
Nemůžu dovnitř, vyhodili mě ven.
Dobře, koupím.
A šel jsem dovnitř, koupil dvě piva, jedno pro sebe, druhé pro dědka. Nesu mu to ven a on na mě:
Děkuji. Ale já nemám peníze.
V tom případě jste vyhrál pivo.
Dědek se smál a políval si pivem obličej a košili. Pak se na mě zadívá, vysomruje cigaretu a říká:
Ale já ti to oplatím. Víš kdo já jsem?
Nevím.
Prezident.
Tak paráda. Mějte se, pane prezidente.
Vrátil jsem se do hospody a usadil se ke svému půllitru. Přemýšlel jsem o tom, zda by ten špinavý, pochcaný dědek mohl být prezidentem a došlo mi, že ano. Kdyby ho někdo umyl, udělal mu nějakou kosmetiku, manikůru, ostříhal mu vlasy, oholil vousy a navlékl ho do drahého, na míru šitého obleku, vypadal by jinak, než před tou hospodou. Mluvit uměl, to je další plusový bod, předpokládám že chodit taky zvládal. Mohl by být prezidentem jedna báseň. Byl by obklopený samými profíky, prověrka neprověrka, vždy by ho vychytali jakžtakž při smyslech a poslali do Číny, aby se tam vyfotil. Pokud by udělal nějaké faux pas, zametlo by se to pod koberec, ale ať o tom přemýšlím ze všech stran, horší než teď by to nebylo.
My tady totiž umíme ustát ožralce u korunovačních klenotů, sprosté hulváty v živém vysílání, zvládneme dětské porno, neobjasněné propouštění odsouzených zločinců, lhaní a zastrašování, nejapný humor na různá témata, zvládneme prostě cokoliv a víte proč? Ať se vám to líbí nebo ne, my jsme jeden veliký Miloš Zeman. Náš národ. Byli jsme Švejk, kdysi, ale i Švejk se umí vyvíjet. Posunuli jsme to dál, nebo hlouběji, jak je komu libo. Jisté ale je, že tato cesta není u konce. Pokud zvolíme jiného prezidenta, je pravděpodobné, že tato dekadence na chvíli ustrne, mrtvice zpomalí svůj průběh, ale nedá se předpokládat, že by se lidem v hlavě vyvětralo. Budeme pořád Miloš Zeman, jen ne na hradě, ale zalezlý na Vysočině. My to potřebujeme projít celé, dopadnout až úplně dolů, tak moc dolů, aby to už hlouběji nešlo, protože tam se konečně budeme moci sjednotit a zamířit stejným směrem.
