Co se týče mouder o běhání, nenašli byste v republice pověřenějšího člověka, než jsem já. O běhání vím všechno. Je to dáno tím, že jsem v pulčím věku běhal s Emilem. A v žabím věku běhám sice bez Emila, za to s veškerou vervou.
Co si budeme vykládat, bez pravidelnosti by se to neobešlo. Občas můžete na svých trasách potkat běžce, obvykle na sobě mají úbor ještě ověšený visačkami z obchodu a na nohou předražené, odpružené, v tajných laboratořích jiných planet vyvinuté Nike střevíce, které před chvílí poprvé nazuli a pokud je v nich nepohřbí, už je nikdy na kopyta neobují.
Tito lidé běhají. Možná poprvé, možná poprvé letos, ale jejich pravidelnost se dá vyjádřit v pětiletkách. Prostě se někde dočetli, že běhat je IN. A tak běhají. Chvíli. Deset minut. Možná pět. Pak je píchá v boku, mají křeče do nohou, chce se jim zvracet, plivou kolem sebe kousky plic a potupně míří těch třista metrů zpátky k domovu, aby si objednali cimru v Malvazinkách.
Já běhám pravidelně. Zpravidla pětkrát týdně, dva dny odpočinek. Nějak jsem o tom dopředu nepřemýšlel, prostě se to tak nastavilo samo a tělo se tomu přizpůsobilo. Teď už si to jinak ani nedovedu představit.
Než se dostaneme k samotnému běhu, prosvištíme si nejdříve přípravné rituály. Každý běžec je má, ale každý trochu jiné. Již si nepamatuji jaké měl Emil, ale můžu vám říct, jaké mám já. Běhám ráno. To je první pravidlo, pevné jako skála. Ráno. Tudíž už v okamžiku, kdy ráno otevřu oči a vyskakuji z postele, každá buňka v mém těle ví, že se brzy poběží. Tělo se začne připravovat.
Rozhýbat spící svaly můžete cvičením, ale to dle mé zkušenosti není potřeba. Ráno děláte spoustu věcí, pokud je nebudete dělat jako spící panna, ale dáte do nich život, pěkně rozhýbete celé tělo. A nejedná se o žádné speciální činnosti, pouze obvyklé věci, jako je čištění zubů, oblékání, či venčení psa. To všechno jde dělat v poklusu, dynamicky.
Běhám nalačno, jím až mnohem později, ale něco si před během stejně neodpustím. Je to káva a cigareta. Bez těchto dvou ranních rituálků si to neumím vůbec představit. Zatímco tělo už je v tu chvíli v provozu, mozek je stále v nočním režimu a tohle je jeho budík. V tu chvíli už jsem většinou oblečený ve svém běžeckém úboru, abych mohl po posledním šluku chrstnout zbytek kávy do dřezu a vyrazit do tratě.
Nevím s jakým oblečením máte zkušenosti, já používám jeden model. Ne že bych si ho vybral v obchodě, spíše on si vybral mě. Není tak pohodlný, jako předražené hadry od Adidas, ale zase díky tomu, že je celý černý, vypadám i při běhu důstojně. Na nohy nazuji své běžecké boty, rovněž černé, pevné, prošívané, nízké pod kotníky, do ruky závaží a můžu vyrazit.
A pak už existuji jen já a trasa. Ta je vždycky stejná. Není příliš dlouhá, určena spíše na dynamičtější běh se třemi sprintovými úseky. Lze ji ale běžet i pozvolna, nebo ji lze celou vzít sprintem.
Dá se zkrátit, pokud je potřeba nahnat čas, proskočit živým plotem a proběhnout přes pozemky domova důchodců. Člověk tím ušetří pár vteřin. Nohy mi pleskají o beton, když přebíhám lávku a kličkují mezi kameny, když probíhám staveništěm. Závaží přehazuji z ruky do ruky a neustále kontroluji čas.
Neexistuje něco jako trénink. Vždy je to naostro. Když se dáte do pohybu, vždy je to závod. Jsem si vědom té zodpovědnosti, kterou jsem svým nohám vložil. Musím vyhrát. Opět. Pokaždé. Musím! Když začne tělo škemrat ať zvolním, ještě přidám. Nemám jinou možnost. Existuje jen výhra, nebo smrt. Mám to na mysli pokaždé, když vbíhám do cíle. Hleďte na mě! Na hrdinu, který den co den šlechtí své tělo! Jaký epický pohled to musí být!
Hromada masa se prořítí skupinkou puberťáků, div je nerozrazí jako kuželky. Kravata za ním vlaje stejně jako cípy saka. V ruce se mu zmítá kufr, kterým se mlátí přes stehno. Polobotky tlučou o asfalt s takovou razancí, až lidem bydlícím okolo nádraží poskakují v regálech hrnky. A funí víc než ten vlak, který se snaží ze všech sil stihnout. Protože zaspal. Opět zaspal všech pět budíků, které si natáhl a tak musí utíkat, stejně jako pokaždé, stejně jako celý život.
Jan Běžec
