Překrásná Verena - 8 - Comeback

100% horor, musím se pochválit, moc se mi to povedlo. Pokud jste ještě o Vereně nečetli, tato kapitola, leč má číslo 8, je naprosto ideální pro vstup do příběhu, protože byla napsána jako první. Pokud budete mít chuť, budu vděčný za Vaše zhodnocení.

1.

Marii Poláčkové se život rozlomil tři týdny před Vánocemi.

Určitě v tom bylo i překvapení, i když by ho v tu chvíli od toho ostatního nerozeznala. A to doktor říkal, že se mají připravit na všechno...

Stála uprostřed kuchyně, na rukou měla prošívané chňapky a v nich plech s další várkou vanilkových rohlíčků, které právě nesla do trouby. „Rychlá výměna,“ jak tomu říkali... protože várka v troubě začínala vonět. A s Marií Poláčkovou se v tu chvíli zastavil čas. Hodiny přestaly tikat a voda přestala kapat do dřezu, koleda se zasekla v jediném tónu, který zněl jako zděšený výkřik. Auta přestala jezdit i sousedův pes přestal štěkat. Svět se uprostřed té kuchyně zastavil a jí stačil jediný pohled aby věděla, že jedna její část už navždy zůstane uvězněná v tom okamžiku, kdy se to staré odebralo nadobro pryč a to nové se ještě nevyklubalo.

Asi v tom bylo překvapení, pod tou slupkou bezradnosti, marnosti a bolesti. Nejdřív měla oči suché a pak už ne. Rohlíčky přestaly vonět a za chvíli začaly smrdět. I když troubu vypnul automatický ochranný vypínač, nikdo nevytáhl v příštích stodvaceti hodinách ten plech ven, protože stará Marie zamrzla uprostřed kuchyně a ta nová viděla svět rozmazaně, polykala pilule, kouřila jednu za druhou a třásly se jí ruce.

2.

„Nemůžu to vymazat z hlavy, je to tam jako... vyleptané... napořád,“ řekla a pak chvíli pozorovala svá prsa, jak se zvedají a klesají v pomalém tempu. Stín bradavek měnil svou podobu jako živý tvor. Světlo z ulice jí připadalo nějaké silné. Pohodila nohou peřinu a pokračovala. „Nečekala jsem, že to bude takový fofr... vždyť v říjnu mu to teprve diagnostikovali, měl teprve tři chema, měl jít na první kontrolu... nečekala jsem že ho to může takhle sejmout... ještě před Vánoci.“

Pak mlčela. Přemýšlela. Nechtěla o tom mluvit. Nikdy a s nikým. Určitě ne s ním... s docentem.

Natáhl k ní ruku. Zajela pod peřinu jako had a ona před ní, stejně jako před hadem, ucukla.

„Byla to pohoda, ten den. Byl to čtvrtek, v pátek měli přijet děcka. Maruška s tím svým. Strašně jsem se na ně těšila. Chtěla jsem udělat rohlíčky a perníky. Petr mi udělal těsto... ještě ráno... proboha...“

Dýchala. Vnímala to, sledovala to, naučila se na dech klást důraz, v posledním roce, protože jí to pomáhalo udržet kontrolu.

„Pustila jsem koledy, vonělo to celým domem. On tam chvíli seděl se mnou, nic neříkal. Pil kafe a sledoval mě. Myslím že to byl ještě on... Možná že už ale ne. Zpívala jsem si, cítila jsem se dobře a jeho hlava v tu chvíli možná sváděla svůj životní zápas. Pak se zvedl a odešel. Myslela jsem, že šel na záchod a že se vrátí, když se nevrátil, myslela jsem, že šel k počítači, nebo si lehnout, nebo... co já vím... Byl pryč tak dvacet minut. A pak se vrátil zpět.“

Otočila hlavu a na jeho polovině postele ležel docent. Fakt. Rychle otočila hlavu zpátky a na chvíli zavřela oči. Nádech, výdech.

„Vím co si udělal, jak krvácel, ale to bych všechno snesla... Nejhorší byl ten pohled proboha... ten mě dostal. Nebyl to on. V tu chvíli už ne. Pozoroval mě, jeho oči se rozjížděly a  nebyla v nich jiskra, nesmály se... nebyly ani smutné... nevím jak to říct... byly úplně prázdné, vypatlané, jako když tě pozoruje absolutní idiot co neví jestli tě má pozdravit, obejít, nebo sežrat.“

„Prý se pořezal nožem...“ Docentův hlas v té ložnici rezonoval jako výbuch granátu uvnitř betonového bunkru.

„Ne nožem! Popíchal se manikurními nůžkami, těmi se zahnutou špičkou, trochu břicho, ale hlavně nohy, stehna. Co ale bylo horší, tak vzal žiletku a rozpáral si pravý bok. Držel si na té ráně ruku, ale mezi prsty mu prokluzovala střeva ven, jako těla úhořů. Rozběhla jsem se k němu a on mě odstrčil a rázoval si to do komory, kde máme smetáky. Mlel při tom strašné nesmysly, pamatuji si to slovo od slova. Říkal mi, ať uhnu, že tam má jednání. A že nechce, aby mu to zavřeli, když do toho nacpal tolik fotografií a teď se na tom konečně dá letět kam je potřeba.“

„Proč si myslíš, že mu tak náhle bouchnul mozek?“

„Ptala jsem se. A nikdo mi to nebyl schopen říct. Prý měl tumor i v hlavě, někdo říká že to byla reakce na léky, nebo málo červených krvinek a nedostatečné okysličení mozku. Já si myslím, že to byl ochranný režim, který ho vypnul ráz na ráz a ty zbylé tři dny, kdy se propadl sám do sebe byla jen setrvačnost.“

A pak bylo chvíli ticho. Přemýšlela zda bylo dobře, že o tom mluvila. Bylo to poprvé, co to řekla nahlas a co to někdo slyšel. Necítila se líp, ale ani hůř. Bylo to téměř rok, zbývalo pár dní a ona to věděla moc dobře. Docent asi ne. Bylo jí jasné, že docent bude ležet a dělat že tam není, dokud nedostane jasně definovaný pokyn, co se od něj očekává.

„Jsi první chlap v téhle posteli od chvíle, kdy mi ho odvezla sanitka do nemocnice,“ otočila se k němu a pak zase rychle zpátky. „Nemám náladu si sem tahat někoho jiného, takže mi to uděláš dobře a pořádně, ano? Pak se rozloučíme a pojedeš domů. Chci tady spát sama.“

Docent dlouho mlčel a pak nadzvedl její peřinu a přisunul se blíž. Chvíli to bylo hrozné, ale pak se to poddalo.

Jak jinak.

3.

Ráno ve sprše brečela. Bylo to jaksi na prázdno, bez emocí, bez bolesti. Snad to bylo ze zvyku, z očekávání, nebo kdoví proč. Pak se osušila, oblékla a šla udělat všechno, na co se doposud nepokoušela ani pomyslet.

Co by na to řekl Petr?

Byly to krabice, které si přivezl z práce. Probrala se tím, papír za papírem, složku za složkou. Zbylo z toho půl krabice na archivaci, tři a půl k recyklaci. Oblečení vytáhla ze skříně, rozložila, prohlédla a pokud bylo pěkné, poskládala do pytle pro charitu. Tak pokračovala celé dopoledne.

Když vyvezla poslední pytel i poslední krabici, cítila se hrozně. Chtělo se jí brečet, připadala si jako podvodník, jako zrádce. Seděla v kuchyni na židli, kouřila a houpala se do rytmu, který slyšela jen ona. Pak vyvětrala, připnula psíka na vodítko a šla se projít ven. To jí vždycky pročistí hlavu.

Co by na to řekl Petr?

Nepomohlo to ani trochu, tak zamířila zpátky domů. Potkávala je... známe tváře. Koukali na ni. Věděli to... všechno co udělala. Cítila to z těch pohledů a tak raději sklopila oči k chodníku a zrychlila krok. Neulevilo se jí, ani když za ní zaklaply dveře.

Přejela očima po domě. Vypadal stejně jako obvykle... nebo aspoň podobně. Na první pohled bylo vše stejné... ale pak si všimla všech těch drobných míst, která zůstala prázdná, jako místo kde se sice vyhojila jizva, ale nezačaly růst nové vlasy.

Co by na to řekl Petr?

Mobil na kuchyňském stole blikal jako pominutý. Dva zmeškané hovory... Docent a docent. Paráda. Do očí se jí tlačily slzy. Vytáhla z ledničky láhev a napila se. Zapálila si a opřela se o linku. Její prsty zabubnovaly na displej, když vytáčela číslo a pak si telefon přisunula k uchu.

Zvonilo to!

No tak, Maruško, no tak, mamka tě potřebuje slyšet...

„Volaný účastník hovor nepřijímá, opakujte volání později.“

„Do háje!“ Praštila mobilem na stůl a zamáčkla cigaretu do popelníku. Cítila se rozbolavělá, unavená z toho všeho. Hlavu měla prázdnou. Zapnula rádio a zamířila do koupelny, aby si napustila vanu. Uprostřed kuchyně se zarazila. Rádio hrálo koledy. Srdce se jí roztlouklo. Stála přesně v místě, kde se to stalo... kde se to všechno posralo a ona naráz ucítila, jak se k ní valí od schodiště stín jejího muže, v očích má tu prázdnotu a v dlani klubko krvavých hadů. Hlava se jí zatočila a svět se zahoupal.

Zvedla zrak a přes vlhko která jí z ničeho nic zamlžilo obzory ho málem i viděla. Stála jako přikovaná, pokoušela se polknout, nebo se nadechnout, ale bylo to marné. Jako by ji ten okamžik uvěznil. Trvalo to věčnost, ale pak se vlna přelila a bylo to pryč.

„Petře,“ řekla do ticha domu a psík v rohu zvědavě zvednul hlavu. „Proč to tak musí být?“

Otočila se a přeladila rádio na rockovou stanici. Dala si další dva loky z láhve a pak se naložila do vany.

Vylezla ven, až když voda vychladla a v bojleru nezůstalo nic, co by se dalo připustit. Osušila se a zamířila do kuchyně dát si něco k večeři. Rozhodla se, že vybere úspory a nakoupí si nový nábytek. Udělá si nový domov a začne novou postelí. Sice větší, ale pro jednoho. Teď už to tak cítila celým tělem, vše staré musí pryč.

Docent volal znovu, vypnula si tedy telefon, protože na něj vážně neměla náladu. Nacpala se těstovinovým salátem ze včerejška a jako dezert si dala kouzelnou pilulku, aby měla klidnou noc. Venku se setmělo a i když ještě bylo vcelku brzy, odebrala se do hajan. 

4.

Nebylo to tak snadné, jak doufala.

Hlavu měla plnou a nic z toho uvnitř nehladilo ani nehřálo.

„Kurvafix,“ zaklela, když se soukala do dalšího rohu postele a snažila se přitom udržet chodidla v teplých místech.

Pokoušela se myslet pozitivně, vzpomínat na to všechno pěkné... ale tlačilo se jí tam něco jiného. Chtěla si představovat svůj nový byt, s voňavými koberci a novým, světlým nábytkem, ale kdykoliv vyslala myšlenku tímto směrem, ucítila píchnutí výčitky a ten pocit zrady rostl rychleji než měsíc na obzoru.

Venku jezdila auta, štěkala sousedovic doga a vítr se opíral do štítu a s nebývalou vytrvalostí házel sněhové chuchvalce na okno. Nic co by pomohlo a i když pilulka pumpovala jak mohla a ona málem viděla vytoužená nebesa pár centimetrů pod stropem ložnice, spánek byl ten kulhavý závodník v dnešním maratonu. A když už se to po nehorázně dlouhé době začalo konečně dařit, zastavilo před domem auto.

Slyšela ho, nějak tak podivně si ho uvědomovala už když se vynořilo na začátku ulice, jako by bylo barevné na černobílé fotografii, jakoby se nad ním vznášela obrovská ruka se vztyčeným ukazovákem. Její realita už v tu chvíli ztrácela většinu kontaktu se zemí, proto to auto bylo víc v jejím snu než na ulici, ale v obou případech mělo zlomený výfuk a řvalo jako nemocné zvíře na posledním tažení. Slyšela ho s pískotem brzd zastavit, uvědomovala si, že utichl i ten řev. V jejím snu bylo to auto dlouhé, hranaté a šedé jako obloha před bouřkou. Bylo zastříkané od bláta a za tmavými skly seděla povědomá silueta. Pak se dveře otevřely, zaskřípaly při tom jako čelisti pytlácké pasti, které ležely třicet let bez povšimnutí na podlaze rozpadlé šopy. Pak na asfalt dopadla jedna bota, pak druhá a pak se z auta vysoukal i zbytek... povědomé siluety. Rozhlédl se po ulici a zamířil k brance. Pantíky lehce vrzly a už si to rázoval ke dveřím.

Byla si jistá... Byl to on. Přišel protože to všechno vidí. Protože je na tom jako ona. Protože nemůže spát. Protože má vztek... na ni. Protože...

Proboha... byl to Petr. Přitáhla si k tělu polštář a nakrčila čelo. Srdce se jí roztlouklo a nohy klouzaly po prostěradle, protože ve snu právě couvala od okna.

Zvonek se ozval znovu. Ostře a naléhavě. Pronikal jejím snem jako jehlice tradiční vánoční masovou roládou. Trhla sebou a otevřela oči. Byla zadýchaná. Zvonek zvonil. Proboha! Proboha!

Co se děje? Jak dlouho spala?

Postavila se a jeden vystrašený pohled věnovala výhledu z okna. Na ulici ležel čerstvý poprašek sněhu, dojem kazily jen rozbředlé koleje od aut, která sem tam ulicí projela. Hranaté šedé auto venku nestálo.

Běhala mezi ložnicí a koupelnou a hledala župan. Nakonec se na to vykašlala a seběhla dolů jen v košilce. Srdce jí tlouklo. Do reality jí pořád vlétávaly přízraky z temné strany mysli, pokoušela se je marně zaplašit... I když noční zvonek nikdy nevěstí nic dobrého...

Když procházela kolem kuchyně, mrkla po hodinách. Bylo něco málo po jedné hodině ráno. Už stála u dveří. Její ruka automaticky odemkla a stiskla kliku, ještě než mozek stihl zareagovat a přikázat, ať raději zahákne řetízek.

Pootevřela dveře a do obličeje jí dýchla přicházející zima. Skutečně se ochladilo. Podívala se do zádveří, nikdo tam nebyl.

„Jsem to ale husa...“ řekla polohlasem. Teď už nevěřila tomu, že ten zvonek doopravdy slyšela, pak si ale všimla stop, které vedly v podivné vlnovce od branky až ke dveřím. Byly podobné, jako když děti rozkopávají sníh, nebo když se staří lidé šourají v neděli ráno do kostelů. Jakoby je udělal někdo, kdo při chůzi nezvedá nohy...

„Marie! Maruško!“

Zvedla zrak. U branky stál docent, zabalený do dlouhého kabátu a vlněné šály, jeho bledá tvář připomínala upíra, jeho vysoké čelo asociovalo letní kino. „To snad ne.“

„To je náhoda...“ řekl a už si to rázoval ke dveřím. „Nemohl jsem se ti dovolat, měl jsem o tebe strach.“

„Docente... Milane... promiň, není mi dnes dobře...“ Vyrazila mu naproti po zasněženém chodníku. Její plyšové pantofle byly na takový výšlap jako stvořené.

„Můžu pro tebe něco udělat?“

„Ne, chce se mi spát. Dobrou noc. Ozvu se ti.“ Zastavila se. Natáhl k ní ruce, ale ona je odstrčila mimo své pole. Natahovala své ruce mezi jeho a své tělo, odstrkovala ho a on to pochopil, protože začal couvat. Oddechla si. Zamířila zpět k domu.

„Ale kdybys...“

Zavřela dveře a opřela se o ně. Poslouchala. Slyšela ho odcházet. Vrzla branka.

„Berte! Bertíku!“ Došlo jí, že nepotkala psíka... Většinou spal v nohách postele, nebo v obýváku na gauči. Tak jako tak by se přišel podívat. A teď nic. To bylo zvláštní.

Udělala pár kroků a pak jí došlo to, co měla pod nosem už pěknou chvilku. Ten zápach... Zastavila se. Dole to bylo cítit víc než nahoře. Otočila se tedy uprostřed schodiště a zamířila zpět. Byl to zápach hniloby, země, plísně a zatuchliny. Jako tajemství ukryté ve vlhkém sklepě. Srdce jí tlouklo.

„Bertíku!“

Pak ho uviděla. Ležel v obýváku na podlaze, zalomený jakoby skočil a v tom pohybu ztuhnul a dopadnul na zem. Přiklekla k němu a zvedla ho. Hlava se mu houpala bez jakéhokoliv odporu. Oči měl vykulené, jazyk přepadával přes křivé zuby. „Bertíku...“ Rozhlédla se okolo sebe. Zápach byl silnější.

Když poprvé vykoukla ze dveří domu a uviděla ty stopy, byla branka otevřená nebo ji otevřel až docent?

Přemýšlela kde má telefon. U postele? Nebo v kuchyni... nebyla si jistá. Po té tabletce si připadala jako začarovaná. Položila psa zpátky na podlahu a postavila se. Pomalu vycouvala zpět do chodby, nahlédla do kuchyně a když nic podezřelého neviděla, vešla dovnitř a rozsvítila světlo.

Telefon ležel na stole, ale než k němu přišla, všimla si bláta na zemi, i na stěně vedle ledničky. Blátivé stopy vedly do komory na smetáky. Zároveň v kuchyni byl zápach nejsilnější. Ruce se jí třásly, protože ji napadala jediná možnost, jediné řešení této hádanky.

„Já spím!“ řekla polohlasem. „Už si ty prášky brát nebudu.“

Zvedla ze stolu telefon. Byl vypnutý. Zapnula ho, displej se rozsvítil a zobrazily se na něm přesýpací hodiny. Přemýšlela. Třásly se jí ruce, mysl se jí mlžila podobně jako kdyby řízla diazepam chlastem. 

„Tohle není možný... tohle není možný...“

Zamířila po blátivé stezce, ke dveřím komory. Telefon pořád nabíhal. Trvalo to strašně dlouho. Položila dlaň na kliku a ucho na dveře. Poslouchala. Slyšela jen hučení vlastní mozkové elektrické války a splašený tlukot srdce. Jinak nic. Ustoupila a zakryla si dlaní oči.

Na jednu stranu jí bylo jasné, že by měla okamžitě vyběhnout z domu a zavolat pomoc... Kohokoliv. Docenta, sousedy, policajty... přinejhorším bude za bláznivou bábu, horší to být nemůže.

Na druhou stranu chtěla konečně stát čelem své budoucnosti a to vyžadovalo vyrovnat se s minulostí. Jinak to nepůjde. Stála ve své kuchyni, u své komory, která je určitě prázdná. Určitě.

Položila ruku na kliku a zase ji hned pustila.

Někdo zabil Bertíka, to byl fakt.

Podívala se na telefon.

Zadejte PIN, stálo tam. PIN... do háje... pokoušela se na to přijít, měla to přímo na jazyku. A pak, zrovna když jí to trklo, svět se obrátil naruby, jako právě zutá ponožka.

5.

Dveře od komory se rozrazily, div nevyletěly z pantů. Minuly jí jen o kousek a než si stihla pořádně uvědomit, co že se vlastně děje, vyřítil se z komory Petr.

Vykřikla. Ucítila slabost, obraz jakoby dostal zlatavý okraj. Petr byl navlečený v pohřebním obleku, který na něm visel, byl špinavý, zmuchlaný, nasáklý mastnotou. Tvář ztrácela své rysy, v očních důlcích se hemžil drobný život a temnota. Poznala ho, proboha, byl to on, její manžel. Vyřítil se proti ní a než stihla jakkoliv zareagovat, trefil jí pěstí ze strany do hlavy a ona se zřítila na zem, ještě chvíli křičela a pak toho nechala. Telefon jí vypadl z ruky někdy mezi tím... On se k ní sklonil, pootevřel ústa, která už přišla o rty do tváře jí dopadly kapky něčeho smrdutého. Petr vydal nelidský skřek a pak znovu zvedl pěst. Všimla si drobného záblesku ze snubního prstenu, který měl na prsteníčku. On ho měl! Ona ho včera sundala. Smůla.

Pěst se snesla jednou a trefila ji do krku. Pak znovu, to už byla silnější rána, přímo do obličeje. Cítila jak se jí povolila nosní chrupavka. S bolestí přišla temnota. Začala se propadat do mrákot, přivítala to s ulehčením, ale nezdařilo se.

Cítila jeho ruce, jak ji sevřely. Postavil jí na nohy, pak jí vpletl pěst do vlasů a vláčel ji ke dveřím. Následovala ho bez většího odporu. Třásla se a z očí jí tekly slzy a z nosu krev. Když otevíral dveře, její žaludek nevydržel a tak to hodila přímo na stěnu.

Venku to bylo trochu lepší, protože foukal vítr a dalo se dýchat, i když nos jí ucpávala krev. Pálilo jí hrdlo. Prošli brankou. Rozhlédla se. Ulice byla liduprázdná. Pak spatřila jak se v domě přes silnici přetočili žaluzie.

Třeba si ho všimli, třeba mi přijdou na pomoc.

Napadlo ji, že může začít křičet, ale to už byli u šedé, špinavé dodávky, on otevřel zadní dveře a vhodil ji do nákladního prostoru. Udeřila se holení o kovovou hranu a nohou jí projela ostrá bolest.

„Proč to děláš, Petře? Proč nespíš?“ křikla na něj, i když odpověď znala. Bylo to kvůli ní. Nic jiného se ani stát nemohlo... Zabouchnul dveře a nechal ji ve tmě a zimě.

Vrhla se ke dveřím a snažila se nahmátnout něco, kliku, páčku, cokoliv čím by je mohla otevřít a dostat se ven. Připadala si strašně nemotorná. Byla v absolutní tmě. Nákladní prostor neměl jediné okýnko. Cítila, jak se auto zhouplo, když nastoupil a slyšela, jak zabouchnul dveře. Nastartoval. Musel nadvakrát, pak protůroval motor. Zlomený výfuk jí rachtal pod nohama.

Takže dodávka, v podstatě šedé, hranaté auto...

Ruce se jí třásly a nedařilo se jí nahmátnout nic, co by jí mohlo pomoct. Pak auto vyrazilo vpřed, ona upadla a udeřila se o stěnu dodávky. Svezla se na podlahu, mezi nějaké latě, které tam někdo kdovíproč ztloukl, pokoušela se postavit, ale auto vletělo do zatáčky, pneumatiky zakvičely a ona  naletěla na opačnou stěnu.

Lehla si tedy na podlahu, hlavu si podložila rukou a roztáhla nohy, aby získala větší stabilitu.

Auto jelo rychle, do zatáček najíždělo zostra a Marie čekala, kdy se převrátí, nebo narazí. Motor řval v otáčkách a hned se dusil. Výfuk mlátil jako topič zapomenutý v ponorce. Petr býval velmi opatrný řidič, tenhle styl jízdy se mu vůbec nepodobal.

Protože to není Petr. Je to zrůda z astrálního světa.

Marii nejvíc překvapila ráznost toho útoku, jakákoliv nemožnost smlouvat, nebo cokoliv udělat. Bylo to přímé, prudké, tvrdé...

Proboha, já tohle nepřežiju!

Byl to trest. Za to že se spustila s docentem, za ty věci které vyhodila, za myšlenky které měla. Slíbila se Petrovi na celý život. Stvrdila to tím že prsten dala a prsten přijala. A smlouva byla porušena. Musí přijít sankce, jasné jak facka.

Auto prosvištělo další zatáčku a bokem se otřelo o něco tvrdého, protože se část stěny vyboulila dovnitř. Marii napadlo, že by smrt při nehodě byla asi nejpřijatelnější možností. Bála se toho kam míří, protože tušila...

Dlouze vydechla a dlouze se nadechla. Pokoušela se získat nějakou sílu, kontrolu... Nádech, výdech.

Tři dny. Poslední tři dny Petrova života... to bylo jako jedna smutná halucinace, kdy už konec lákáte pláčem.

Byl v nemocnici. Nejdřív mu ošetřovali zranění, které si udělal. Marie nechápala proč ho ta lékařská nestvůra nechala probudit z narkózy. Bylo to pro ni překvapení, když se vrátila z výslechu na policii, kde musela vysvětlovat, že mu to doopravdy nezpůsobila ona, ani nikdo jiný.

Petr byl na pokoji číslo dvanáct. Byl to jednolůžkový pokoj, nejblíž sesterny. Výhled měl do zdi vedlejší budovy, strop měl skvrnu připomínající anděla. Okno se nedalo pořádně dovřít. Ideální místo pro umírání. Petrovi to bylo fuk.

Hleděl kolem sebe trochu zděšeně, trochu překvapeně. Nechápal nic z toho, co mu říkala, nechápal nic z toho co mu dávala, co mu dělala. Jakoby se ocitl v jiném světě, kde jsou jiná pravidla a kde nic není stejné jak to známe od nás.

Mluvil málo a pokud ano, bylo to zcestné a mnohdy velmi vulgární. Neposlouchala to, protože leč věděla, že nic z toho není cíleno osobně, drtilo jí to srdce.

Nebývala u něj dlouho. Neměla na to sílu. Doktor jí předepisoval věci o kterých se jí ani nesnilo. Její spánek se v těch dnech rovnal kómatu. Přijela Maruška a ona ji málem nevnímala.

„Bude to dobré, že ano?“ ptala Maruška v ten třetí den, když odcházely z nemocnice.

„Ano, bude,“ řekla jí Marie a pak zkřivila ústa v podivném úšklebku. V ten den neřekl Petr nic. Byla to nejlepší možná varianta, protože Marie chtěla dcerku těch obscéností ušetřit. Jen ležel, koulel očima a ztěžka dýchal. Měl pleny, pil z násosky pro malé děti. Maruška ho hladila po ruce, plakala a pak odešly pryč.

„Ví že jsme u něj byly?“

„Určitě.“

„Nepřipadá mi to tak.“

„Mě taky, Maruško,“ řekla a objala ji. „Musíme být silné.“

„Mám zůstat u tebe?“

„Ne, jeď.“

„Hodím tě domů.“

„Ne, jeď, chci se projít,“ řekla a usmála se. Pokusila se o to.

„Fakt?“

„Jo, fakt.“ Zabouchla jí dveře a počkala až odjela z parkoviště a zmizela za rohem. Pak vykouřila tři cigarety a vrátila se do nemocnice, do pokoje číslo dvanáct.

A tam se to stalo. Tam Petr udělal ještě jednu věc. Poslední věc svého života a ta všechno mění...

Dodávka prudce zastavila, Marie narazila hlavou do stěny, která jí oddělovala od kabiny řidiče. Postavila se zrovna ve chvíli, kdy se otevřely zadní dveře.

Stál tam Petr. Hlavu měl na stranu, ústa měl pootevřená a potichu chrčel. Za ním bylo přesně to, co Marie očekávala.

Hřbitovní zeď.

6.

Navždy spolu. Napadlo ji. Nechtěla to tak. Nechtěla se dát zadarmo. Byla bojovnice a cítila že pokud toto není šance, nezbude už nic, co by stálo za řeč.

Stál jí v cestě, s tím se nedalo nic udělat.

Vyskočila ven z dodávky, narazila do něj ramenem, cítila jak jeho soudržnost povolila a jak se začal kácet k zemi. Svalila se do pocukrované trávy a převalila se na břicho. Ležel vedle ní, natahoval k ní ruku a ona se pokusila postavit. Chytil ji za kotník a sevřel ji jako nějaký mechanická svěrák.

Vyjekla.

Sníh se jí lepil na oblečení. Zatínala dlaně do země, zmrzlá hlína jí lezla pod nehty. Kopala ho volnou nohou do ruky, ale bylo to marné.

Přitáhl si ji blíž a sevřel jí hrdlo. Chrčel a jí potemněly obzory.

Pak to sevření povolilo. Postavil jí na nohy, prošli brankou a pak ji vláčel mezi hroby, k místu uprostřed páté řady, ve stínu staletého kaštanu, kde měl odpočívat on.

Bosé nohy jí mrzly, už je téměř necítila.

Rozhlížela se okolo sebe, ale neviděla nikoho. Nikdo kdo by jí pomohl. Na náhrobcích se dělaly kopečky sněhu.

„Proč to děláš? Proč nemůžeš spát?“

Neodpověděl, nedal na sobě znát, že by k němu ta slova došla.

„Je to trest? Za co? Za to že já žiju a ty ne? Ale já jsem to tak nerozhodla, krucinál!“

Pak uviděla jeho hrob. Náhrobek se ztrácel v hromadě hlíny, která zasahovala i do vedlejšího hrobu. Z hromady trčela násada lopaty.

Někdo ho vykopal!

„Haló! Haló! Slyší mě někdo?“

Přitáhl jí k díře. Nebyla tak hluboká, jak si myslela. Viděla že víko rakve bylo rozbité, jeho kusy ležely kolem hrobu, ale i v něm.

Pokoušel se jí tam hodit, ale ona se rozkročila. Chytila ho za klopy a chvíli s ním zápasila. Látka povolila a ona ztratila rovnováhu. Dostala ránu do hrudníku. Pokoušela se popadnout dech. Jeho ruce jí nadzvedly a mrskly jí do hrobu.

Dopadla tvrdě. Cítila jak se jí zlomilo předloktí. Tělem jí projela vlna bolesti. Pusu měla plnou hlíny, stejně tak oči. Kolena jí prokluzovaly na shnilé výstelce rakve, dřevo bylo změklé a připomínalo houbu.

Na záda jí dopadla lopata hlíny, pak další.

Panebože, on mě pohřbí zaživa!

Nadzvedla se, klekla si, zlomenou ruku si tiskla k hrudníku. Další lopata hlíny jí přistála na nahrbených zádech.

Postavila se a opřela se o okraj hrobu. Přemýšlela jak se dostat ven. Byla k Petrovi zády, takže neviděla lopatu, která jí naplocho udeřila do hlavy, až to kříslo. Vykřikla a svezla se k zemi. Cítila krev, která jí stékala po krku a sákla se do noční košile.

Další hlína.

Znovu poklekla a postavila se. Otočila se k Petrovi a v poslední chvíli uviděla ostrou hranu lopaty, která jí mířila do obličeje. Uhnula jen tak tak. Pak Petr lopatu zvedl nad hlavu a ohnal se jí znovu.

Klesla zpět do hrobu. Seděla na jeho rakvi, zády se opírala o stěnu a na tvář se jí snášely sněhové vločky. Cítila se na konci sil. Nedá se říct, že by byla smířená s osudem, který jí nachystal. Jen nevěděla co by ještě měla udělat. Nenapadlo ji nic, co by mělo smysl, co by stálo za pokus.

A on jí házel hlínu na nohy a do klína.

Mezi větvemi kaštanu viděla měsíc a pár hvězd. Soustředila se na ně. A na dýchání, samozřejmě. Nádech... výdech... nádech...

7.

Sestry na ni hleděly překvapeně, když se v ten poslední den vrátila zpátky. Nečekaly to. Pustili ji dovnitř.

Ležel přesně tak, jako když od něj odešly.

„Vrátila jsem se,“ řekla. A pozorovala ho. Nic. Ani obočí se nepohnulo. „Vrátila jsem se rozloučit.“

Postavila se těsně k posteli a chytila jeho dlaň. Necítila v tu chvíli smutek, ani nostalgii, necítila ani tu pitomou zmatenost, ani bolest, v té chvíli ne. Přišla udělat to, co považovala za důležité.

„Znám tě dvacet šest let. Každý den jsem byla s tebou. Když se ohlédnu... vidím všechno to dobré. Smáli jsme se. Vychovali jsme dceru. Svůj účel jsme splnili. Dokázali jsme to. Teď je konec. Co se dá dělat. Miluji tě Petře.“

Nic. Ani cuknutí ruky. Nevadilo jí to.

Naklonila se nad něj a políbila ho na čelo. Bylo vlhké a horké. A pak se to stalo.

Trhnul hlavou, mírně ji zaklonil a našpulil rty. Ona zareagovala automaticky. Políbili se na ústa. Na rozloučenou. Krátce.

Pak se jeho hlava zase položila.

Odešla. Vše bylo řečeno.

Za bránou nemocnice jí to zlomilo. Rozbrečela se, až se dávila. Lidé ji pozorovali z uctivé vzdálenosti.

Pak to přešlo a mohla jít dál.

Z nemocnice jí volali ještě než se dostala domů.

„Dobře, dobře, děkuji.“ Tak zněl ten rozhovor z její strany.

A to bylo tak asi všechno.

„Petře!“ křikla a zvedla k němu zrak.

Nohy se jí ztrácely pod vrstvou hlíny. Nepřestával házet, nezměnil tempo. Jako by byl stroj.

„Petře, tohle nejsi ty.“

V hlavě jí hučelo, všechno jí bolelo a byla jí neskutečná zima. Ale pokud se blížil její konec, ona ho necítila.

„Ty jsi zemřel, rozumíš? Jsi mrtvý, spíš a navždy budeš. Nevím co probudilo tvé tělo, ale tvá duše je někde jinde.“

Házel dál.

„A pokud by se vrátila i tvá duše, poznala bych to. Protože když jsi na tenhle svět přišel, tvá matka tě zahrnula veškerou svou láskou a ta láska v tobě zůstala. Dával jsi mi ji celý život. Dával jsi ji i naší dceři. A když jsi z tohoto světa odcházel, poslední věc, kterou jsi udělal bylo to, že jsi projevil to nejsilnější, co v tobě bylo. Tu lásku! Nebyla v tobě zloba ani vztek. Nevím kdo jsi, ale můj milovaný manžel určitě ne!“

V tom se Petr zarazil s lopatou na půl cesty.

Marie ho pozorovala, ani nedutala.

Petrův hnijící obličej, stejně jako všechno ostatní, zalilo ostré bílé světlo a Petr začal opatrně couvat. Lopatu zvedl před sebe jako zbraň.

Marie se pokoušela postavit, stálo to mnoho práce a bolesti, ale podařilo se to.

Ohlédla se po zdroji toho světla a to co spatřila, to jí doslova vyrazilo dech.

Byl to Anděl.

Byl vysoký, celý čistý, bílé, dlouhé vlasy mu splývaly s přímými rysy. Světlo vycházelo přímo z něj, přímo z jeho podstaty. Kráčel skrz hroby, jakoby se vznášel kousíček nad zemí. Konce obrovských křídel se lehce třepotala. Mířil k Marii, pak jí bez povšimnutí přešel a zastavil se až před Petrem.

Zpoza záhybu dlouhé bílé sutany vytáhl ze skryté pochvy dlouhý meč. Čepel zazvonila a Anděl se rozkročil.

Petr se ohnal lopatou ve stejnou chvíli jako Anděl mečem. A zatímco pohyb lopaty Andělův bok zastavil, čepel meče prošla skrz.

Petrova hlava se kutálela po chodníčku a pak se zastavila o náhrobní desku. Jeho tělo chvíli stálo dál a pak se sesunulo Andělovi k nohám.

„Tebe posílá můj manžel?“ zeptala se Marie a Anděl se k ní otočil. Udělal tři kroky k hrobu, meč stále svíral v ruce a Marie si všimla zářícího nápisu na tepané čepeli.

Pozoroval Marii, pak svižným pohybem zasunul meč do pochvy a doslova celý explodoval v oblaku třpytivého prachu.

Byl pryč.

8.

Marii vytáhli z hrobu až chvíli před svítáním.

Našli ji tam kvílející, na kost promrzlou, v rakvi svého muže. Jeho zohavené tělo leželo opodál.

„Proč jste ho vykopala?“ křičel na ni správce hřbitova. Neodpověděla mu.

Že přišel k ní domů a že ho zabil Anděl, to řekla až policii. Ti si to všechno zapsali a poslali ji na lékařské vyšetření.

Dostala kapačky, hospitalizaci, konzultace a léky, které ji z toho měly dostat. Ale nedostaly.

Stála na balkóně, jednu ruku zavěšenou na prsou, druhou zaklenutou v mřížích a sledovala horizont, dokud ho noc nevymazala z krajiny. Pak ji sestra doprovodila do postele a zhasla světlo.

A ona ležela v tichu a čekala jestli k ní zase přijde.

A občas se dočkala.

Někdy měl oblečenou bílou sutanu.

Ale častěji měl v očních důlcích červy a larvy většího hmyzu.

Pokud Vás příběh zaujal, další kapitolu můžete očekávat ve středu 27.8.2013 v 9 hodin. Pokud si chcete přečíst ještě jiný příběh, navštivte můj web (jansvitak.cz) a objednejte si knihu Stará bolest.