Nejtěžší věcí v životě, je následovat svou touhu

Když se zeptáte dětí, čím by chtěly být, dozvíte se to. Je to jasné jako facka. Vidíte v nich fotbalisty, vojáky, zvěrolékařky, princezny, závodníky ve formuli a prezidenty. Do určité doby... než vyrostou. V každém životě se totiž stane jedna podstatná věc. Touha, ať už jakákoliv, je konfrontována s realitou. Je pochopitelné, že když člověk většinu svého času věnuje vydělávání peněz za pokladnou v kauflandu, nebo v kanceláři s mokrými koly v podpaží, těžko se o víkendech hecne a řekne Ne, děcka, neskákejte po tatínkovi, nikam se nejede, dnes budu kosmonaut. Ano, je to pochopitelné, ale když se nad tím do hloubky zamyslíme, je to hrozná tragédie.

Podstata té tragédie tkví v tom, že někdo jiný skutečně tím kosmonautem je. I tím prezidentem, i princeznou... ale proč ne já? A to si právě dokážeme zdůvodnit. Nedostali jsme dostatečnou podporu od rodičů, nedostatečné vzdělání, neměli jsme naspořeno na kajmanském účtu, museli jsem brzy začít pracovat... je toho spousta, co si dokážeme říct. Pravda je ale i taková, že jsme slýchali, že není příliš pravděpodobné, že zrovna my, s obezitou, plochýma nohama, koktavostí, dioptriemi... bychom byli předurčeni k tomu, stanout na metě, o které jsme snili. Že na to prostě nemáme. Že jsme jen „normální“ lidé a nejlepší bude, když zůstaneme nohama na zemi a rukama v práci. A možná jsme to pak sami i tak vyhodnotili – smířili se s tím, že nejsme dost chytří, rychlí, silní ani krásní, abychom si mohli dovolit vybočit z řady. Ono totiž pustit se za svým snem vyžaduje i spoustu vedlejších věcí. Okolí se vás bude snažit zachránit a tak vás bude tahat zpátky do stáda, málokdo vám uvěří a nikdo nechceme být pro smích. Každý člověk zapomene, kolikrát spadl, než se naučil chodit a každý váš nezdar bude hodnocen jako důkaz marnosti a hlouposti vašeho snažení. A taky, pustit se vlastním směrem vyžaduje přijmout zodpovědnost za výsledek, který to může přinést. Málokomu je příjemné vyrovnávat se s neúspěchem. Většinou to od nás také vyžaduje finanční oběti. Je málo pravděpodobné, že nám to vynese ranec v nějakém rozumném dohledu, naopak do toho musíme investovat znovu a znovu, tudíž to riziko neseme nejen my, ale i lidé, co jsou na nás finančně závislí. Je to těžké, odlepit se a vznést se do oblak. Sakra těžké, chce se říct. Ale jak říká McMurphy v legendární scéně z umývárny, v Přeletu nad kukaččím hnízdem, Aspoň jsem to zkusil. V tom je návod, jak žít doopravdy. Nenechat se utlouct tím, že to nejde, přestat být tím, kým nejsme a pokusit se najít cestu ke své podstatě. Rozsvítit hvězdu, omýt si tvář v chladné vodě lesní bystřiny a zrodit se znovu, s jasným poselstvím pro celý svět. Naplnit svůj osud, ať to znamená cokoliv. Třeba se to nepovede, ale třeba ano...

Ptal jsem se dcery, když měla tři a půl, čím by chtěla být. A ona odpověděla s naprostou sebejistotou to nejkrásnější co mohla. Chtěla by být maminkou. Já jsem chtěl být v jejím věku kombajnistou a nosit helmu s chocholí, jako měli římští legionáři, co jsem je viděl v televizi. Když se nad tím snem zamyslím, vyloudí mi to úsměv na tváři. Dnes bych to nechtěl, i když věřím, že ty moderní kombajny s klimatizací, procesorem,  wifi a nápojovým automatem dokážou divy. Mou touhou bylo stát se spisovatelem.

Knihy mě nikdy nepřestanou fascinovat. Je úžasné sledovat, jaký technologický pokrok se odehrává ve světě multimédií, kam se posouvá film, nebo třeba počítačové hry. Snaží se nás stále víc vtáhnout do děje, zprostředkovat nám nové prožitky, vytvořit umělou realitu. Ale ať se do toho zapojí celá řada supermozků, ať se do toho nalije hromada dalších miliard, pořád to nebude takové, jaké to dokáže vytvořit kniha.

Vzpomeňte si laskavě, jak jste se cítili, když jste četli Malého prince. Fňukali jsme všichni, na to vezměte jed. Jak jsme jako děcka louskali Robinsona Crusoe, to jsme s ním na tom ostrově skutečně byli, doslova nás tam stály celé zástupy. Nebo když jsme putovali s Veverčákem a Kopčemem a s tou jejich tlupou. Když jsme s Foglarem procházeli tajně Stínadla, špendlík v klopě a volit bahňáka! No paráda to byla. To jsou zážitky, toto. To jinde nenajdete. Fascinovalo mě to a toužil jsem po tom, vyprávět také příběhy.

Zkoušel jsem to, tisíckrát. Každý kdo čte, to zkusí. Někoho to chytne, někoho ne. Já patřím k těm šťastnějším. Je to úchvatný pocit, uvolnit se a nechat svou fantazii převzít kormidlo. Zapisovat to, co ten hlas uvnitř hlavy říká. Toužil jsem vyprávět příběhy stejně napínavé, strašidelné, živé a zábavné, jaké jsem četl a tak jsem psal a psal. Byl to koníček. Dlouho. A pak jsem vyrostl z dětských bot a objevil Stephena Kinga. Jeho způsob vyprávění byl jakoby v souznění s tím, co jsem v sobě cítil. Jeho knihy se mi četly jedním dechem a já jsem si uvědomil, že se chci stát opravdovým spisovatelem, psát knihy, které budou lidé číst. Tajemné dveře uvnitř hlavy se pootevřely.

Mezi snem a jeho realizací je propast, která není vidět. Člověk do ní musí spadnout, padat do ní znovu a znovu, než objeví způsob, který jej dostane na druhou stranu. Důležité je vytrvat. Og Mandino napsal Vytrvám dokud neuspěji. To je důležité. Spousta lidí si řekne, že dá pokus, nebo dva a pak jde od toho. Jediný přijatelný výsledek je úspěch. To je důležité si uvědomit, ať usilujeme o cokoliv.

Psal jsem, dával do toho to nejlepší, co jsem v sobě našel, ale jako každý panic při srdceryvné snaze, výsledek nebyl příliš uspokojivý. Vytrval jsem. Šeptal jsem přání a představte si, po mnoha pokusech se dal vesmír do pohybu a vyslyšel mě. V knihu Čertovo kopyto jsem věřil nejen já a to rozhodlo. Vydala se. Nakladatel se přikláněl k nákladu 200 kusů, aby nevznikla velká škoda, kdyby ty knihy zůstaly ve skladu  (s čím asi tak nějak počítal). Chtěl jsem 500, to byla meta, v kterou jsem věřil. Bylo 500 a zázrak pokračoval. Knihy se prodaly a co víc, čtenářům se líbily, takže mi umožnily vydat Pekelný advent, další dobrodružnou knihu pro děti. Když jsme šli do dotisku Čertova kopyta, pustili jsme se do nákladu v řádu tisíců, na což nakladatel neměl nervy... a tak jsme to vzali na vlastní triko. A zázrak pokračoval. Dopracovali jsme se ke dnu skladových zásob. Vzpomínám si, když se naše finanční situace nevyvíjela příliš růžově a já jsme dělal uklizeče v jednom welshském tescu, kreslil jsem si na papír řadu dětí, jak stojí s Čertovým kopytem a čekají na podpis. To už bylo tehdy napsané, nikoliv vydané. Díval jsem se na ten obrázek pořád dokola, mezi leštěním podlahy. Myslím, že se mi můj sen vyplnil. Mám spoustu dětských čtenářů. Mám zprávy od rodičů, kteří mi děkují, že jsem jejich dítě přivedl ke čtení. Mám zprávy od dětí, kde mi píší, že jsem je motivoval ke psaní. Mám hromadu velmi pozitivních ohlasů na mé dětské knihy a to mě plní radostí, protože jsem do toho šel s tím, že i kdyby jedno jediné dítě tu knihu přečetlo a prožilo ve své fantazii úchvatné dobrodružství, stojí to za to. Na poli dětské literatury, klepu na dřevo, se mi daří. Dělám právě závěrečné práce na nové knize pro děti, vyjít by měla v září či říjnu. Bude jedinečná v tom, že  se čtenář stane součástí příběhu a rozhodne o jeho výsledku. S tím plánuji spustit ještě jeden zajímavý projekt, který ponese název Liga lovců příšer, bude přímo propojený s novou knihou a jeho cílem bude aktivní rozvoj dětské fantazie, v čemž vidím neskutečný potenciál pro naši budoucnost. Je tady ještě další meta...

Toužím stát se spisovatelem pro dospělé. Na svých toulkách literaturou jsem potkal nejen Stephena Kinga, ale i Elmora Leonarda, Dana Simmonse, Franka Herberta, Cormacka McCarthyho a řadu dalších. Tolik úchvatných příběhů...

Můžeme pohlížet na svět dětskýma očima a uvidíme nový svět. Ale jako dospělý muž čelím novému strachu. Baví mě psát o temných věcech. Nevím nakolik to má terapeutický účinek, je to spíše takové uvolnění. Někdo se z toho vyboxuje, jiný vyzpívá. Mě baví psát a věřím, že spoustu lidí, stejně jako mě, baví číst. Literaturu ovlivňují trendy. Nyní se čtou severské detektivky. Letí to jak vlna. Nezbývá než doufat, že se na severu čtou ve stejné míře naši autoři :) Když jsem se se vší telecí vervou pustil do dobývání literárního nebe, zjistil jsem několik zajímavých věcí. Nejzajímavější je snad ta, že doba ani trh nepřejí domácím, začínajícím autorům. Je to podivné, když si uvědomíme, kolik peněz se v knižním byznysu otočí. Je tady pramalá podpora. Připadalo mi, že všichni, co s tím mají nějaké dočinění, jsou zavřeni v obrovské zavařovací sklenici a vy si můžete utlouct pěsti, stejně vás dovnitř nepustí. A tak zbyly dvě možnosti. Buď se dál snažit dostat dovnitř, i přes veškeré pocity marnosti a frustrace, co to sebou přináší, nebo si přikutálet vlastní sklenici. Rozhodl jsem se pro druhou možnost.

Napsal jsem Starou bolest. Nic se mi nepsalo lehčeji, než tento příběh. Bylo to jako ryzí pramen. Když se na ni dívám s odstupem těch pár let, připadá mi spíše jako poezie, než jako próza (což je samozřejmě hloupost, protože kromě jedné zhovadilé básničky, v ní není zrýmované vůbec nic). Myslím si, že je to skvělá kniha, udělal jsem ale jednu chybu. Opustil jsem naučenou koncepci příběhu a neodvyprávěl ho do A po Z. Nechal jsem tam přespříliš prostoru pro čtenáře, aby si sám v sobě uspořádal to poselství, co je v tom příběhu ukryto, odvedl jsem ho do temnoty a odešel pryč, ve zmatku zda to světlo, které následuje vede skutečně k uzdravení. I přes to je to kniha kouzelná, která jde v mnoha směrech až na dřeň, budete se u ní smát, možná i brečet. Stojím si za každým slovem, které jsem do ní napsal. Můžete si ji objednat na mých webových stránkách (jansvitak.cz) a já Vám do ní napíši věnování :)

Nyní mám rozpracované dva projekty a o nich bych Vám rád pověděl. První z nich nese název Překrásná Verena. Je to půvabná mladá žena s dlouhýma nohama, která našla svůj domov v temnotě. Živí se utrpením a působí zkázu. Poprvé jsem ji ve své hlavě potkal před více než deseti lety, když jsem byl zavřený v nemocnici, objevila se z ničeho nic, po noci problouzněné v horečce a od té doby nosím její osud s sebou. Naprosto mi učarovala. Konečně jsem pro ni našel příběh, našel jsem jí i dosti silného protivníka, takže jsem rozehrál souboj pomyslného dobra se zlem. Oproti Staré bolesti chci čtenářům představit příběh v ucelenější formě s jasným, gradujícím finále. K tomuto příběhu, nejen kvůli čarokrásné Vereně, upírám veškerou svou touhu. Pokud Vás zajímá, rozhodně čtěte dál, protože mám pro Vás milou zprávu, k tomu však až za chvíli.

Druhý projekt mě dráždí někde na pomezí bdění a snění. Dlouho toužím napsat čirý horor. Uvnitř své fantazie mám místo, kterému říkám Temný kraj. Je to hornaté místo plné hlubokých lesů, daleko od měst, kam nevede příliš cest a lidé jsou tam hruběji tesaní, než je tomu okolo nás. Je to místo, kde se může stát naprosto cokoliv a nikdo tam neuslyší Váš řev, či prosby o pomoc. Mám v plánu napsat několik příběhů, které se budou odehrávat v různém období a všechny budou mít společné Temný kraj. Již brzy se mezi kopci rozezní hlasitý zpěv doprovázený starou heligonkou. Patero párů kožených bot projde kolem Vás, uvidíte tu nejsemknutější partu veselých chlapík a pokud budete mít štěstí, nepoznáte ostrost jejich nožů.

Tím teď žije má představivost. Nevím zda je mé dílo Váš šálek čaje, pokud ano, budu rád, když se setkáme, třeba na stránkách mých příběhů. A teď k té milé zprávě. Pořád přemýšlím o tom, jak prorazit tu krustu, co je mezi mnou a mými potencionálními dospělými čtenáři. Napadá mě řada marketingových kroků, na řadu z nich nenacházím potenciál, či peníze. Plánuji řadu teatrálních autorských čtení, což se mi zdá fajn. Ale říkám si, že pokud se chci prezentovat především jako spisovatel, mělo by to být příběhem. Proto jsem se rozhodl, dát sem na blog avizovaný příběh o Vereně, kapitolu po kapitole. Je to něco jako předpremiéra. Nevím, zda je na toto blog stavěný, ale jak říkal McMurphy Aspoň jsem to zkusil. Takže pokud rádi čtete, sledujte můj blog a já Vám týden po týdnu představím osudy své Překrásné Vereny a nejen její. Začínáme 3.7. v 10.01 první kapitolou. Myslím, že nás všechny čeká příjemný zážitek.  A hlavně, je to zadarmo a jak se říká, to jsou právě ty nejlepší věci :) Věřím v to... Takže nádech, výdech, dejte mi ruku, půjdeme se projít, trochu světlem, ale spíše temnotou.